Seznamka
Marie Kudeříková
Autor: https://www.vrbovce.sk/
V těchto dnech si připomeneme jedno pozapomenuté, nicméně mrazivé výročí. Narozeniny mladé dívky, za pouhých pět dní následované smrtí. A to smrtí násilnou.
Maruška Kudeříková (24. 3. 1921 Vnorovy, okres Hodonín – 26. 3. 1943 Wroclav) – komunistická svatá, dokonalá ikona? Nebo zfanatizovaná postpubertální dívčina s vymytým mozkem, plující na vlně adrenalinu, která ji donesla až pod ostří gilotiny? Ani jedno, ani druhé. To mi bylo jasné už dávno. Ikonický film „...a pozdravuji vlaštovky“ mě oslovil, skoro proti mé vůli, jako poetický, snový příběh statečné dívky, která se vzepřela totalitě. Ale konečné slovo měly Maruščiny Zlomky života, ke kterým jsem se musela znova a znova vracet.
Před dvěma lety, v roce 2021, jsem byla příjemně překvapená, že sté výročí Maruščina narození neprošlo bez vzpomínky. A nejvíce ze všeho mě překvapil a potěšil Zdeněk Jančařík, jeho zmínka o Marušce v knize Žena ať v církvi promluví. Ona se totiž ani tak moc nepodobá příkladným partyzánkám komunistické propagandy, mnohem blíž má k věřící křesťance Sophii Schollové. A i když se církví rozešla, má co sdělit.
Jirešův film „...a pozdravuji vlaštovky“ není snímek podle normalizačního vzoru a Maruščiny Zlomky života jsou mezi vězeňskou literaturou naprosto unikátním zjevem. Literárně nadaná Maruška svými motáky a dopisy, které nazývala „škrabky“, podala jedinečné svědectví. Ani ne tak o cele smrti, jako spíš o životě, který nebude naplněn. Protože ho utne gilotina.
Ze syrové skutečnosti, z neprostupných zdí věznice dívka uniká v retrospektivách – do dětství, rodného kraje, k včeličkám, k prvním láskám. Režisér Jaromil Jireš rozpoznal, že soubor Maruščiných „škrabek“ se dá číst jako scénář k filmu – a on ho velmi šťastně realizoval. Byla mu někdy vytýkána idealizace mladé hrdinky, která za zpěvu písní rodného kraje očekává den D. Ano, dá se říci, že Marušce nasadil svatozář, a to doslova: volbou její představitelky. Mladá Magda Vašáryová je Marušce podobná, dokonce natolik, aby v ateliéru vyvolala u paní Františky Kudeříkové iluzi, že se jí dcerka vrátila. Bolestná matka, léta oplakávající své dítě, snad uvěřila i tomu, že Maruščiny černé copy, to jediné, co z mladé dívky fyzicky zbylo, jsou ve skutečnosti zářivě plavé, aby mohly vytvářet aureolu.
Maruška se až zarážejícím způsobem podobá Bernadetě. To na první pohled zní absurdně, ale je to tak, a není vyloučeno, že si toho je i vědoma. Neustále totiž opakuje, že miluje a věří. Sama sebe až křečovitě ujišťuje, že ne v Boha, nýbrž v lidi, v čistý a krásný svět. Je podobná i Terezce z Lisieux, která chtěla házet z nebe na zem růže – skoro mě napadá, že tady se Maruška vědomě či podvědomě inspirovala přímo – její úvahy o budoucím světě se nápadně podobají představám o blažené věčnosti. Nic na tom nemění, že křečovitě věrná svým zásadám odmítla smíření s církví.
Kdyby Maruščin život nebyl násilně ukončen v roce 1943, určitě by později narazila. Její blízká přítelkyně, spoluvěřící komunistka Jarka (Jaromíra Krýslová), to vyjádřila jedinou větou: „Kdyby ji nezabili němečtí fašisté, zabili by ji čeští komunisté.“ Je příznačné, že obě kamarádky, spoluvězeňkyně Jarka a Vítězka, prošly v následujících letech naprostou deziluzí. Jaromíra Krýslová se dočkala v padesátých letech nového uvěznění a Vítězslava Vylegalová odešla v roce 1968 do exilu. Kdežto Marušce připadla nevděčná úloha komunistické svaté. Její ikonická fotka by se dobře vyjímala na oltáři – dokonalý svatý obrázek. Vhodně doplnila Julia Fučíka, o jehož životě se nedalo tvrdit, že byl zrovna čistý a příkladný. Věčně mladá a nadpozemsky krásná Maruška pomáhala etablovat tak řečenou normalizaci. Režim ji vytáhl jako trumf, jako vzor pro mladé lidi. Tím ovšem dosáhl pravého opaku. Stačí si vzpomenout na nevkusné vtipy, znevažující Maruščinu oběť a parodující její dopis na rozloučenou.
Život Marie Kudeříkové byl přeťat 26. března 1943 ve Vratislavi. Bylo jí čerstvých 22 let. Nemohla tušit, že pouhý měsíc předtím, 22. února 1943, zasvištěla gilotina v Mnichově. Sophii Schollové bylo též 22 let. Poslední slova obou dívek jsou prakticky totožná: „A pozdravuji vlaštovky. A včely.“ „Takový krásný slunečný den a já musím odejít.“
