O nepoužitelnosti farářů

Marek Ryšánek
Autor: archiv autora

Když jsem před časem odešel z církevní služby, čekalo mě hledání zaměstnání. Bylo docela zajímavé vystoupit z prostředí církevního ghetta. Střet s realitou kolem nás byl ale tvrdý. Navzdory zprávám o nedostatku pracovních sil bylo a je hledání práce pro člověka, který dělal 21 let specifickou činnost, s poněkud úzce zaměřeným vzděláním, docela těžké. Překvapující pro mne bylo, že s nadšeným přijetím jsem se nesetkal ani v oblasti sociálních služeb, byť mám i vyšší odborné vzdělání sociálního směru. Jako farář jsem se práci v sociální oblasti věnoval. Neúspěchy při hledání zaměstnání jsem přičítal svému věku a absenci praxe a i mým nepopiratelným osobním nedostatkům.

Důležitým vysvětlením pro mne ale bylo upozornění jedné mé známé, pracující na vedoucí pozici v církevní instituci, zabývající se sociálními službami. Sdělila mi, že předchozí práce faráře je špatnou kvalifikací pro sociální práci i v církevní organizaci. Setkal jsem se s tím, že i při přijímacím pohovoru na pozici pracovníka v sociálních službách v církevní organizaci, v přímé obslužné péči, vadí i jen drobná zmínka o předchozím duchovním doprovázení.

Proč tomu tak je? Na to by asi různí lidé dávali různé odpovědi. Mně se při přemýšlení o tom, proč mají faráři tak špatné renomé v sociálních službách, ale i obecně ve společnosti, vybavily konkrétní zážitky. Já sám pocházím z necírkevní rodiny. Poté, co jsem několik let sloužil v církvi, jsem s překvapením zjistil, že největší podíl na mém duchovním vývoji má moje takzvaně "nevěřící" rodina. V ní jsem převzal určité principy a hodnoty, které jsem později nalezl v Bibli. Můj otec, kdykoli šel na nějaký církevní pohřeb, přicházel velice naštvaný. Říkal: "Ti faráři neumí nic jiného, než lidi strašit." Velkým zklamáním pro mne byly dva pohřby mně velmi drahých, láskyplných a obětavých lidí. Velmi zřídka se mi jako faráři stávalo, že bych se zúčastnil církevního rozloučení. Těšil jsem se, že se něčemu přiučím, že v žalu nad ztrátou blízkých lidí uslyším zvěstování naděje, že se účastníci dozví, jak se vyrovnat se situací, ve které se setkávají tváří v tvář konečnosti života. Skutečnost byla ale poněkud jiná. V obou případech jsem se dozvěděl především to, že drazí zesnulí byli věřící lidé, dlouholetí členové církve. V jednom případě bylo účastníkům pohřbu, většinově necírkevním lidem, hlasitě a důrazně, v řádu desítek minut, zvěstováno, jak je nutné přijmou Ježíše Krista jako osobního spasitele. A tak se rozloučení s milovanou maminkou změnilo téměř v pouliční evangelizaci. Ani v jednom případě jsem ale neslyšel zmínku o tom, co tyto lidi pro mne a pro mnoho dalších lidí činilo tak drahými - tedy, že to byli láskyplní obětaví lidé, kteří se, jak mohli, angažovali ve prospěch blízkých, své rodiny a lidí v problémech. Jako by nejdůležitější bylo samotné budování církve, zbožnost. Ovšem už jsem neslyšel, k čemu to má vést. Že víra a zbožnost mohou být prostředkem k tomu, abychom jeden druhému mohli být bližními. Zvláště při onom rozloučení s maminkou a babičkou rozvětvené rodiny, které se zvrhlo téměř v pouliční evangelizaci, kontrastovaly zbožné fráze kazatele se vzpomínkami příbuzných zesnulé. Ti vyzdvihovali, že jejich maminka byla budovatelem mostů a držela rodinu pohromadě.

Každý ať si zodpoví otázky: Co slýcháme v kázáních? Čím je nám církev? Co je cílem práce kazatelů? Je to shromažďování a upevňování naší skupiny, její identity oproti ostatním? S více lidmi jsem se shodl, že to často je tak, že ani není důležité, co kazatel říká. Důraz je kladen spíše na to, jak to říká, jak se u toho tváří, jak vypadá a jestli používá ty správné věty a formulace, na které jsou lidé v dané skupině zvyklí. Překvapujícím zážitkem pro mne bylo, když jsem s mými kolegy a kolegyněmi připravoval věroučné materiály. Byli to všichni lidé s předepsaným teologickým vzděláním. Ale stačilo říct tu samou věc poněkud jinak, přiznat, že duchovně čerpám i v jiných částech jedné Kristovy církve než oni, a nastal problém. Výsledkem byly emocionálně vypjaté reakce, dusná atmosféra.

Takže proč mají kazatelé tak špatné renomé? Proč jsou v žebříčku prestiže na posledním místě spolu s politiky a uklízečkami? Asi to bude tím, že si neuvědomují, že jejich cílem nemá být ani tak budování církve v určité podobě, přetváření lidí k něčímu obrazu, šíření ideologie. Kazatelé mají být, jak se vyjádřil Marek Orko Vácha, odborníky na radost. Lidem kolem sebe mají ukazovat důvody k radosti a vděčnosti všemu navzdory, to, že jsme milováni a přijímáni teď a tady takoví, jací jsme. To ovšem předpokládá určitou vlastní duchovní zkušenost či prostou lidskou vyspělost. A to nejde nahradit tím, že vystuduji teologii nebo alespoň nějaký kazatelský kurz, naučím se krásně mluvit a dobře u toho vypadat. To potom pouze šířím fráze.

Často opakuji dva citáty. František z Assisi řekl: "Kažte evangelium stále. A když je potřeba, tak i slovy." Matka Tereza prý členkám svého řádu říkala: "Nemluvte o Kristu, přinášejte lidem Krista."

Příznačné pro mne byl výsledek toho, že jsem k víře přivedl několik lidí. Nezačínal jsem s nimi mluvit o víře. Zajímal jsem se o ně. Tito lidé se potom ptali sami. Bohužel tito lidé v církvi nenašli místo.

Takže jak z nepoužitelnosti farářů? Snad tak, že budeme především lidmi. Budeme se zajímat o to, jak žít v každodenní všední realitě. To je vlastně účel veškeré skutečné spirituality, k tomu mají být církev a kazatelská služba prostředkem. Tak se vyhneme budování různých církevních, ohraničených a nepřístupných ghett, kde panuje realita virtuální, kde si hrajeme na domnělé majitele pravdy, kteří se skrz prsty dívají na ty venku.

Velmi mě znova a znova pobaví, že když se o nějakém kazateli nebo faráři chce říct, že je opravdu dobrý, řekne se o něm, že je "normální."  

Autor pracoval jako kazatel v ČCE a CČSH, pozdějí v sociálních službách. V současnosti je v invalidním důchodu.