Seznamka
Kim En Joong: Un chemin de lumière (Cesta světla)
Autor: Invaluable.com / Kim En Joong
Možná si také všímáte, jak málo se v reflexi biblických textů věnujeme lásce. Když už je třeba se s láskou v Bibli nějak vypořádat, téměř vždycky to nakonec skončí u lásky k Bohu, kterou lze velmi snadno žít na platonické úrovni. Můžete v životě dělat neuvěřitelné kotrmelce a tapetovat sociální sítě takovou mírou nenávisti, před kterou se podlomí kolena i lidem vyloženě otrlým, a přesto se v tom samém okamžiku můžete zaklínat řečmi o lásce k Bohu a o tom, jak milujete hříšníka, ale nenávidíte jeho hřích.
Mnohokrát v životě jsem měl u sebe i u těch, které mám rád a kterých si vážím, štěstí na intuici, která se po čase bohužel ukázala jako prorocká. Obvykle to mívá dost podobný scénář. Někdo vás upozorní na člověka, který ve veřejném prostoru plamenně hovoří o Bohu, o církvi, o obraně víry, o lidech, kteří jsou v něčem jiní, o hodnotách, o etice, o jiných náboženstvích, o jiných zemích, o jiných kulturách, o jiných způsobech života. Nechcete stát opodál, a tak si něco z pelu té domnělé duchovní moudrosti přečtete. Jenže ouvej. Ono v tom od samého začátku něco nesedí, i když ještě přesně nedokážete pojmenovat co.
On tu je sice Bůh, ale není to Bůh evangelií, tedy ten milosrdný Bůh, který je láska, na kterého jste v jednom okamžiku svého života vsadili úplně všechno. Ona tu sice je církev, ale připomíná zájmové sdružení všelijak zmatených lidí, kteří na své otázky nedostali odpověď ani ve škole, ani u hasičů, ani u politických stran. Oni tu sice jsou lidé, kteří jsou v něčem jiní, a je tu dokonce i jakési zdání respektu, ale ten respekt končí už za prvním rohem, a tedy tam, kde by teprve bylo třeba našich ohledů, tolerance a ochoty naslouchat. Ony tu sice jsou hodnoty, které navenek souzní s tím, co si o hodnotách myslíte vy, církev, v níž žijete, a co se snažíte žít a dokazovat i svou prací, jenže už pod první slupkou takové hodnoty vidíte podivný slepenec lidských představ o tom, co ta hodnota, která by měla mít svůj pramen v našem poznání Boha, vlastně znamená. Tenhle bůh je zoufale nešťastný, a nemůže být jiný. Bůh ochočený lidskýma rukama je karikatura všeho, co nám o něm říkají evangelia.
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Ona tu sice je nějaká etika vyčtená z pahýlů zneužitého katechismu, jehož zdroje i východiska jsou nakonec vždycky pozitivní, inspirující, povzbuzující a tvůrčí, ale ta etika nezná rozdílů mezi etikou a mravností a v jádru ani netuší, jak jinak než skrze zákazy a příkazy by mohla vstoupit do konkrétních lidských životů. Ona tu sice jsou jiná náboženství, ale spíš jako slepé větve civilizačního vývoje, jako reprezentanti zpozdilého světa, který nám nemá co říct. Ony tu sice jsou cizí země, ale podívej, dokonce i národy s úžasným kulturním, filosofickým a náboženským dědictvím jsou ve srovnání s námi v úpadku. Všechno u nich hoří, všechno se hroutí, města i vesnice jsou plné zón, kam se skoro nedá jít, vypalují se kostely, katedrály, ti nebožáci absolutně netuší, že jejich konec je blízko, a že jediný, kdo ještě drží zbytky křesťanské naděje, je Rusko. Ony tu sice jsou jiné kultury, ale tak nějak si připadáte jako v zoo, když slyšíte, co si o nich dotyční myslí, aniž by se obtěžovali ty kultury poznat, v nich žít, v nich něco dokázat, je ctít, rozvíjet, mít rád. Ony tu sice jsou jiné styly života, ale víte jak... Ten náš styl života je přece jen nejlepší. My neděláme žádné průvody. Naši občané se chovají vzorně. Všechno je dvanáct měsíců v roce zalité sluncem, rodiny vzkvétají, skoro nikdo se nerozvádí, násilí známe jen z románů a lidé se k sobě chovají skoro jako v ráji. Ono to tu všechno tak nějak je, ale ošoupané, vykradené, odžité, bolavé, prázdné a trochu páchnoucí. Je to taková instantní polévka z pytlíku, parodie jídel velkých kulinářských národů, Trabant, jehož majitel si dal na kapotu znak Mercedesu, který mu náhodou uvízl v ruce, když se procházel na parkovišti. Celé to připomíná časy vrcholné normalizace: ulepené kliky, zanedbaná veřejná prostranství, neúctu ke společnému majetku, k umění, k práci, k ohodnocení té práce, pohrdání kritickými metodami bádání, vlaky, do kterých se bojíte sednout, abyste se neušpinili, autobus, který řidič ze své vůle (ne proto, že by musel) dvakrát ročně umyje u rybníka, aby alespoň cestující v prvních řadách viděli, kam jedou. Že se to všechno řítí ke svému konci? Koho to zajímá, když my máme pravdu?
Vzpomínáte si ještě na ten okamžik a čas, kdy jste někoho milovali a kdy někdo miloval vás? Jak jste uměli přát velkou lásku druhým? Jak šílená pro vás byla představa nemít někoho rád, někoho ponižovat, nenávidět, pošlapávat jeho štěstí? Vzpomínáte si ještě, jak jste se dívali na své zrovna narozené dítě a jak vám všechny ostatní věci připadaly jako druhořadé. Jak rádi jste se dělili o svou radost, o svou lásku, o svou naději, o svou něhu, protože jste v té chvíli a snad i v letech pozdějších věděli, že nic nemá větší cenu než láska? Vzpomínáte si také, kdy poprvé jste začali druhé nenávidět, soudit, bojovat proti nim, přát jim to nejhorší, kdy jste začali závidět a uvažovat jako podvraťáci, že za cokoliv, co se vám zrovna v životě nedaří, mohou ti druzí? Vzpomínáte si, kdy se z křesťana, a tedy z Božího učedníka a učednice, stal bohapustý voyer, který se ukájí pohledem na ty, do kterých mu vůbec nic není a o jejichž životě nic neví?
Věřím, že většina čtenářů Christnetu i dalších křesťanských periodik, která vytvářejí pestrý obsah pro křesťany i hledající, si v sobě uchovávají vzpomínky, jaké to bylo poprvé – poprvé milovat a být milován. Konce těch, kteří vsadili na nenávist a odpor k jinakosti, bývají smutné. Seberme, prosím, odvahu, a dokazujme každý den a všude, kam nás Prozřetelnost povede, že křesťanství nenávisti je absurdní a právě tak nebezpečné jako nejhorší ideologie 20. století. Dokažme, že to jde všechno jinak. Pokud by nešlo, jsme všichni naprosto a definitivně ztraceni.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
