Seznamka
Andrej Zubov
Autor: vydavatel recenzované knihy / Jiří Salik Sláma
Když se dnes ohlížíme za novodobou historií Ruska – co otevřel Gorbačov pro nové Rusko?
V Rusku stále probíhají o roli Michaila S. Gorbačova spory. Podle mého názoru je mise Gorbačova záležitostí velkého významu. Ve skutečnosti on sám, aniž by si to uvědomil (a to se stává často), splnil Boží vůli: zničil sedmdesát dva let trvající totalitní despotismus, oblečený do roucha socialismu, a dal lidem Ruska, východní a střední Evropy možnost, aby si mohli svobodně zvolit svou budoucnost. Aby si mohli odpovědět na otázku, s kým jsou a kým jsou. Přejí si svobodu, rovnost a bratrství, i když v naší zemi relativní, nebo chtějí nadále žít v imperiálním otroctví s absolutním vládcem, udržovat v otroctví sebe a jiné národy, snášet donebevolající nerovnost, bídu a zlobu jednoho vůči druhému?
Některé národy využily „Gorbačovovu šanci“, zvolily moderní evropské hodnoty, staly se členy Evropské unie a NATO, jiné se rozhodly vrátit zpět do totalitní minulosti, jen trochu jinak převlečené, tedy do nacionalismu, náboženského fundamentalismu a antizápadnictví. Prostřednictvím Gorbačova tedy byla dána šance světu totalitních režimů, které se označují jako socialistické, a každý národ ji využil svým vlastním způsobem.
Jak byste charakterizoval naděje a rizika v roce 1991?
V roce 1991 doufaly národy SSSR a postkomunistické Evropy, že se bez velkých problémů a navíc bez vnitřních změn přesunou z totalitního despotismu s centrálně řízenou chudou ekonomikou do světa prosperujících tržních demokracií. To se nemohlo podařit a také nepodařilo. Ale tam, kde byl vektor vývoje správně vybrán, se národy postupně k tomuto cíli blíží.
Tam, kde chtěli zachovat minulost a získat budoucnost, se nic nepodařilo. Bez restituce majetku, při zachování bývalé nomenklatury KGB a strany u moci nemohl být demokratický tržní stát vybudován ani v Rusku, ani v Bělorusku, dokonce ani na Ukrajině a v Gruzii. Naděje, že mnozí v Rusku vstoupí do budoucnosti při zachování „sovětské“ minulosti, nebo dokonce obnovením zhrouceného SSSR, se změnily v katastrofu.
Jakou roli sehrál režim Borise Jelcina?
Režim Borise Jelcina byl hnutím ve směru od demokracie k oligarchii, od státu občanů ke zločineckému společenství podobnému tomu, jaké bylo v SSSR až do let 1985–1988. Jelcinův režim dal okusit svobodu a možnost seznámit se se světem a základy tržní ekonomiky, ale nevytvořil pro to v Rusku nezbytné podmínky. Naopak rozdal soukromé vlastnictví, odcizené svého času bolševiky, lidem věrným režimu a nevrátil je potomkům původních vlastníků.
Režim osvobodil všechna náboženství, ale nevěnoval pozornost tomu, že náboženská správa byla ovládána lidmi spojenými s KGB. Lustrace nebyly provedeny. V dubnu 1994 byla s komunisty uzavřena smlouva, která garantovala vyloučení možnosti nových soudních procesů s odsouzením totalitní minulosti. To vše přirozeně vedlo k tomu, že Jelcinův režim předal moc KGB prostřednictvím osoby Vladimira Putina. Zároveň se však v letech 1992–1999 lidé seznámili s tím, co je to tržní prostředí, svoboda náboženství a jaké jsou jiné země. Tato zkušenost je velmi významná a pokračovala, alespoň do let 2008–2011.
Jaké zlomové etapy vidíte v uplynulých třiceti letech?
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Předně odmítnutí systémové dekomunizace po srpnu 1991, dále pak to byla porážka komuno-vlasteneckého puče v říjnu 1993, dohoda s komunisty v dubnu 1994, předání moci KGB v osobě Putina koncem roku 1999 a směřování k „řízené demokracii“ a všestrannému falšování voleb, a to jak objektivnímu, tak subjektivnímu od let 2007–2008. V roce 2008 pak také začala agresivní zahraniční politika, která se okolnímu světu v plné síle projevuje od roku 2014. A nakonec jmenujme přechod k totální válce v únoru až březnu 2022.
Byl nástup Putina a KGB nevyhnutelný, nebo existovaly alternativy?
Pokud by moc nebyla předána KGB, ale řekněme Berezovskému, v Rusku by mohla přežít oligarchie jako na Ukrajině. Ale takový vývoj měl minimální šanci. Jelcin aparát KGB v letech 1991–1992 nezničil a celý tento aparát zůstal velmi silný. Stejně by uchvátil moc a vytlačil od ní oligarchy, tak jako Putin vytlačil od moci Chodorkovského. Bez systémové debolševizace na začátku devadesátých let byl návrat KGB k moci s Putinem nebo s jiným důstojníkem tajné policie v čele státu téměř nevyhnutelný. A návrat k moci KGB znamenal stalinizaci Ruska a agresi proti sousedům.
Před autoritářským Putinem byl autoritářský Jelcin. Stejně jako bolševici, i Putin používá pro svou moc ideologické obaly. Nicméně podstata této moci je zcela banditská. Putinův režim by neměl být považován za nacionalistický ani za fundamentalistický. Jen předstírá, že je takový. Ve skutečnosti je tento režim zaměřený pouze na udržení moci a obrovských peněz, které tento režim dává svým mocným.
V roce 2014 Putin zosnoval okupaci Krymu a útok na východ Ukrajiny. Jak příslušníci ruské elity na okupování Krymu a agresi proti Donbasu zareagovaly?
Ještě více je spojovala s Putinem a Putinovými mezinárodními zločiny, které byly podporovány jak elitou, tak i národy Ruska.
Jak si to vysvětlujete? Jak jsou strukturovány ruské elity, resp. společnost?
Společenské struktury se nevyvinuly. Společnost je disperzní. Lidé většinou nejsou organizovaní a - jak se v Rusku říká - zůstávají „bramborami v pytli“.
Je nicméně více než rok trvající vojenská agrese proti celé Ukrajině alespoň hypoteticky šancí na změnu, šancí pro nějaké nové Rusko?
Myslím si, že ano, ale pouze tehdy, pokud si budou lidé z Ruska vědomi této lekce a uvědomí si důvody porážky ruské armády na Ukrajině.
Jak vidíte budoucnost Ruské federace?
Jako parlamentní federální stát se širokými právy regionů a etnických skupin. Rusko by se mělo stát členem NATO a státem spojeným s EU.
Zastavme se teď ještě u role pravoslaví. Jak se stavějí jednotlivé proudy v pravoslavné církvi k putinismu?
Vrátím se do roku 1991. Pravoslavná církev tehdy byla v šoku a v euforii ze získané svobody. Ale mnozí ve vedení církve byli kvůli minulým vazbám s KGB vyděšeni a čekali na represálie. Stejná nálada byla v celé společnosti.
Pak se mnoho tajně věřících lidí otevřeně začalo účastnit církevního života. Došlo k obrodě církve nejen v institucionální, ale také na intelektuální a spirituální úrovni. V církvi vznikly skupiny a pohyby různých směrů. Různé veřejné semináře, časopisy, instituce.
Ilustrační foto
Autor: www.facebook.com/pravmir
Má v Čechách známý pravoslavný kněz Alexandr Meň v Rusku nějaké následovníky?
Samozřejmě má, ale hlavně mezi lidmi, kteří ho znali osobně, to je mezi starší generací křesťanů.
Jaký je vztah mezi domácí a zahraniční pravoslavnou církví po jejich spojení?
Prakticky žádný. Zahraniční církev se snaží zcela vyhnout zasahování do vnitřních záležitostí moskevského patriarchátu. Nekritizuje ho, ale na oplátku čeká nevměšování Moskvy do svého života. Zatím se tento princip obecně daří udržovat, ale nepřináší nic ani jedné z obou církví.
Dnes je ovšem postoj ruské pravoslavné církve k ostatním pravoslavným církvím, Konstantinopolskému patriarchátu a Vatikánu povětšinou negativní. Uznává pouze ty církve, které odsoudily autokefalii Ukrajiny. S ostatními moskevský patriarchát přerušil komunikaci.
Jaký je její postoj k ostatním křesťanským církvím v Rusku, existuje ekumenická spolupráce?
Na úrovni moskevského patriarchátu prakticky neexistuje. Stejně jako v sovětských dobách vyžaduje moc od všech náboženství jednomyslnou podporu a na takových fórech vystupují spolu. V každodenním životě však církve žijí odděleně, ekumenismus je vedením moskevského patriarchátu považován za urážlivé slovo.
Má pravoslavná církev zájem prohloubit autonomii vlastní mise?
Teoreticky je taková strategie přítomna v „Základech sociálního konceptu ruské pravoslavné církve“ přijatém na shromáždění v srpnu 2000. Tento dokument je však nyní zapomenut a ve skutečnosti je vedení ruské pravoslavné církve a světské moci zcela jednomyslné.
Co způsobila vojenská agrese proti Ukrajině v pravoslavné církvi? Vedle aktivně loajálních postojů patriarchy Kirilla se také objevily protesty skupin kněží.
Ano, část kněží, biskupů a laiků ruské pravoslavné církve je proti válce. Nemnozí otevřeně, většina jen v soukromí. Části ruské pravoslavné církve, které se nacházejí v Evropě a na Ukrajině, otevřeně vyjádřily svůj nesouhlas s agresí a s postojem patriarchy Kirilla podporujícího agresi. Řada diecézí v Evropě oznámila snahu o nezávislost na ruské pravoslavné církvi – zejména v Lotyšsku a v Litvě.
Pro spiritualitu věřících je to obtížná doba. Mnoho lidí přestalo být aktivně věřícími po epidemii covidu, některé vypudila z církve podpora války jejím vedením.
Jak vidíte budoucnost ruského pravoslaví?
Stejně jako v celé ruské společnosti by i v církvi mělo dojít k hlubokému přehodnocení jejího životního postoje. Myslím, že nazrává čas na církevní sněm, o nic méně důležitý než byl Sněm v letech 1917/18, který bude muset vrátit církev k demokratickým principům sebeorganizace, k politické nezávislosti na sekulární moci. Tento sněm bude muset odsoudit morálně nepřijatelné konání kněží a biskupů ruské pravoslavné církve během současné války, ale i v předchozích desetiletích, zveřejnit celou pravdu o spolupráci církve s KGB v sovětských dobách. A vyzvednout a oslavovat mučedníky a hlasatele Kristovy pravdy, kteří byli a jsou mezi námi.
V letním čísle časopisum Universum (2/2023) naleznete i další články mapující situaci v Rusku a válku na Ukrajině.
