Seznamka
Vasyl Slivocký
Autor: facebookový profil Vasyla Slivockého
Otec Vasyl Slivocký, řeckokatolický kněz, působí v Praze již řadu let. Loňského roku byl jmenován generálním vikářem Apoštolského excharchátu. Narodil se v Rakovci, městě vzdáleném necelých 40 km od Ivano-Frankivska, historického města a správního střediska na západní Ukrajině. Do konce března letošního roku sloužil též jako nemocniční kaplan ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Vzhledem k těžké situaci v jeho rodné zemi a zajišťování nejrůznějšího druhu pomoci mu přestal zbývat čas na službu nemocničního kaplana, kterou proto v březnu ukončil.
Ukrajina byla vždycky Rusku trnem v oku. Jak konkrétně se dějiny vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou promítly do historie Vaší rodiny?
Moji předkové žili v Haliči, která před druhou světové válkou patřila Polsku. Nezažili proto drastický hladomor na začátku třicátých let, který panoval v centrální části Ukrajiny. V roce 1939 zabral Halič tehdejší Sovětský svaz. Rok po skončení druhé světové války se pak vrátilo období hladu. V roce 1951 byli moji prarodiče vyhnáni na Sibiř, do tjumenské oblasti. Tehdy bylo přesunuto hodně lidí z našich vesnic jako trest za pomoc partyzánům a vlastně celkově za odmítání loajality vůči komunistickému režimu. Dědeček byl tesař, pracovitý, dokázal si poradit v těžkých podmínkách Sibiře. Postavili si s babičkou srub, posléze ještě jeden, časem si opatřili i krávu. Po deseti letech se mohli vrátit nazpět. S radostí toho využili, i když se museli vrátit s prázdnýma rukama, protože jim komunisté nedovolili nic vzít s sebou. Část rodiny se pak usídlila v Donbasu, kde trestanci snadněji mohli nalézt práci v dolech.
S Doněckou a Luhanskou oblastí jsou spojeny konflikty posledních osmi let. Rusko opakovaně poukazovalo na údajný útlak místních proruských obyvatel ze strany ukrajinské vlády a jejich touhu po samostatnosti. Jak prožívali tyto nepokoje Vaši příbuzní?
Není pravda, že by zde žili jen rusky mluvící obyvatelé. To se týkalo větších měst, na venkově se často mluvilo ukrajinsky. Nespokojenost byla od začátku významně podporována Ruskem. Jistě, dříve ani na straně Ukrajiny nebylo všechno v pořádku. V roce 2014, když vypukly první boje, bylo od začátku jasné, že na straně separatistů bojují profesionální ruské síly, jejich zbraně a způsob boje, to nemělo s běžnými povstaleckými protesty nic společného. Ukrajinská armáda nebyla dostatečně připravená a ani zdaleka tak vybavená jak nyní. Moji příbuzní záhy odešli na západ Ukrajiny, protože situace na Donbase se zhoršovala.
Přes vyhrožování ze strany Ruska a množství shromážděných vojsk na hranicích s Ukrajinou nás ukrajinští představitelé do poslední chvíli uklidňovali a vyslovovali naději, že k válce nedojde. Byl to nemístný optimismus?
Ačkoliv jsme měli s Ruskem nedobré zkušenosti, s celoplošným útokem na Ukrajinu jsme nepočítali. Byl to strašný šok, neskutečné, neuvěřitelné, šílená zkušenosti. Brutální útok. To si nikdo neuměl představit, že takto tvrdě zaútočí. První týden jsem stále myslel na příbuzné, prožíval jsem hroznou bolest z té zloby a agrese ze strany Ruska. Ve čtyři ráno začaly létat rakety. Hned první den byl zasažen i Ivano-Frankisk, což je vzdušnou vzdáleností necelých 200 km od slovenských hranic. Nyní je letiště v tomto městě již kompletně zničené. Víte, to, jak Rusko pokračuje, to už se podobá genocidě ukrajinského národa.
Na útěku je již několik miliónů Ukrajinců. Ne všichni však opouštějí Ukrajinu. Jak nyní vypadá situace v ivano-frankivské oblasti?
Hodně lidí se přesunulo na venkov, zvláště, kdo mohl, tak na západ Ukrajiny, kde je situace v posledních dnech přece jen klidnější. Lidé se dokážou přizpůsobit i těžkým podmínkám. V prvních dnech se hrozně báli, snažili se schovávat, hledali úkryty. Teď už zůstávají klidní, i když slyší střelbu a výbuchy. Naučili se s tím žít. Snaží se zachovávat běžný režim. Děti normálně chodí do školy. Hodně pomáhá, že mají dostatek pracovních příležitostí. Nejsou odkázáni k pasívnímu čekání na pomoc, ale stále je zde hodně práce. Pomáhají s vařením jídla na frontu, s dodáváním zdravotnického materiálu, opravou poškozených věcí. Pletou maskovací sítě.
Ukrajina je křesťanská země s většinovým pravoslavným vyznáním. Řeckokatolíků je kolem deseti procent. Jak nyní reagují na válku?
Na Ukrajině jsou dvě pravoslavné církve, navzájem na sobě nezávislé. Pravoslavná církev Ukrajiny konstantinopolského patriarchátu v čele s metropolitou Epifanijem okamžitě odsoudila agresi a plně podporuje obranu Ukrajiny. Metropolita Onufrij jako hlava Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu odmítl používání náboženského jazyka k obhajobě války. Řeckokatolická církev působí nejvíce v západní části, ale její farnosti se nacházejí po celé zemi. Na rozdíl od pravoslavné církve, která mohla, byť pod restrikcemi, působit i během komunismu, působení naší církve bylo zakázáno až do roku 1989. Veškeré naše aktivity proto probíhaly pouze potají a pod hrozbou trestních postihů. Ostatně nyní v Rusku řeckokatolická církev oficiálně nemůže působit. Jací jsou to tedy křesťané, když nedovolí působení své nejbližší křesťanské církve?
Také Putin se hlásil ke křesťanství
S nesmírnou bolestí si uvědomuji, že někdo, kdo se zaštiťoval křesťanstvím, jako byl Putin, rozpoutal válečnou agresi. Ne, nemyslím, že by ruské vedení mělo něco společného s křesťanstvím. Takovéhoto jednání se žádný křesťan nemůže dopustit. Rusko jenom ničí. Věděli, že je tam nemocnice, že jsou tam děti. Přesto tam cíleně útočili. Je to zloba, nenávist, destrukce. Ruskojazyční lidé na Ukrajině pochopili, jaké je Rusko. Teď považují za svoji vlast Ukrajinu. Tady je jejich domov.
Ozývají se pochybnosti, zda pokračovat v dodávkách zbraní, protože tím se jenom prodlužují boje a umírají další lidé.
Podívejte, pokud se ruská vojska nepodaří zastavit na Ukrajině, budou pokračovat dál směrem do Evropy. Oni s námi nebudou mít smilování. Jsem stoprocentně přesvědčený, že Putin by se na Ukrajině nezastavil. Ve stejném stylu bude pokračovat i přenese boje do dalších evropských zemí. Je dobře, že Ukrajina dostala zbraně. Má s Ruskem zkušenosti a po zkušenostech na Donbase se naučila bránit. Při jedné návštěvě ve škole se Putin ptal dětí, zda umí vyjmenovat ruské hranice. Jeden chlapec vzorně odpovídal. Putin se na něj mile usmál a pak dodal, že Rusko nemá hranice. Rusko má mesiánský komplex. Jsou to imperialisté. Rusko žije tím, že musí dobývat nové území.
Nebo, že se Rusko cítilo ohroženo.
Nevím, jak by se mohla největší země světa cítit ohrožena. Ukrajina podepsala v roce 1994 budapešťské memorandum a vrátila třetí největší jaderný arzenál Rusku. Plně důvěřovala, že bude zachována její územní celistvost. Bohužel, to se úplně změnilo. Rusko, bohužel i jako kněz musím říct, že rozumí jen pozici síly. Ukrajina se vydala jiným směrem, než si přeje Rusko. Snažíme se vybudovat demokratický stát a respektovat lidská práva, chceme se zbavit vlivu oligarchů a korupce. To je něco, s čím Rusko nesouhlasí a čemu chce zabránit. Všimněte si, kdy přesně začaly nepokoje na Donbase. Poté, co začaly protesty na Majdanu. Putin se bojí ztráty moci, nechce, abychom byli svobodni.
Nyní se plně věnujete pomoci obětem války a organizování pomoci. Co všechno je zapotřebí?
Jednak jsem v kontaktu s lidmi na Ukrajině, kde momentálně chybí mnoho potřebného. Jako farnost jsme poslali pomoc jedné dětské nemocnici v Kyjevě. Nedávno jsem dostal zprávu z nemocnic v Kyjevě, že mají zásoby zdravotnického materiálu potřebného k operacím nejvýše na dva dny. Nejvíc chyběly chirurgické nitě na šití ran. Umíte si představit, ke kolika zraněním denně dochází. Podařilo se nám sehnat velkou dodávku. Byli nesmírně šťastni. Pořídili jsme neprůstřelné vesty pro vojenské kaplany, kteří působí v předních liniích. Kromě zdravotnického materiálu jsou zapotřebí hygienické potřeby i potraviny. Ze záběrů z války dobře vidíte, co všechno bylo zničeno.
A co se týká příchozích do naší republiky?
Přicházejí především ženy a děti. Jen tady v Praze už je asi 80 tisíc dětí. Prakticky všichni muži zůstávají doma a bojují. Moc bych chtěl poděkovat všem zde, jak ochotně a obětavě pomáhají. Jsem za to velmi vděčný a dobře si uvědomuji, že časem přijde i jistá únava. Zdejší lidé mají také své starosti a nemůžou pořád žít jen s myšlenkami na válku. Není to vždy jednoduché, protože přicházejí lidé, kteří jsou vystresováni, zažili hrozné věci a jejich reakce mohou být nervózní, podrážděné, vystrašené, unavené. Maminky s dětmi trpí emocionálně, jejich muži bojují, nemají o nich zprávy a je jisté, že ne všichni přežijí. Úplně mě dojímá, když vidím, jak válka vyděsila děti. Kolikrát reagují se značným strachem, jen když třeba uslyší zvuk letadla nebo nějaký nepříjemný silný zvuk.
Vidíte nějakou perspektivu ve vývoji v Rusku? Může se něco změnit v jeho chování?
Rusko se musí duchovně obrátit. Já věřím, že to jednou nastane. Před pár dny jsme intenzívně prožívali zasvěcení Ukrajiny a Ruska Panně Marii. Celý svět se modlí za Ukrajinu. Pro nás jsou tyto modlitby obrovskou posilou. Věřím v sílu modlitby, věřím, že na Pannu Marii se mohu vždy s důvěrou obracet, že se přimlouvá a modlí společně s námi. Válku začíná člověk a Bůh, který je Bohem pokoje, vždycky válku končí. My se modlíme za mír a pokoj na Ukrajině.
