Dá se víra dědit?

P. Stephan Kessler SJ
Autor: Michael Veltman

Milí farníci, „příslušnost k církvi s vnitřní distancí se nedědí“. Tímto výrokem zaujal jasné stanovisko Dominik Meiering, farář v centru Kolína nad Rýnem. A každý, kdo nad tímto prohlášením zapřemýšlí, je v pokušení souhlasit: Takzvaná kriticko-loajální nebo (levicově) liberální příslušnost k církvi, pokud přetrvává dlouho, nabývá tíživé, často až kyselé příchutě. Přinejmenším neprobouzí u mladé generace ani radost, ani zájem o náboženství a víru. Platí to tím spíš, že se v církvi při zjištění chybných postojů (například tzv. MHG-studie o sexuálním zneužívání v církvi) neprojevuje žádná ochota ke změně např. v otázkách postavení žen nebo rozdělení moci. Ani po procesu Synodální cesty se neobjevuje mnoho známek skutečné ochoty ke změně. Mnozí příznivci reforem se unavili a od církve se vzdalují. Ve farnostech panuje rezignovaná nálada a velká frustrace. Obojí je v rozporu s duchem evangelia, jak to při pohledu na Evropu a Německo opakovaně zdůrazňuje i papež František. Příliš mnoho lidí se se svou vírou tváří v tvář chronické neochotě k reformám – nebo snad neschopnosti reforem? – stalo bezdomovci ve vlastní církvi. Naděje, že víra je nosná, to má u církevní příslušnosti s vnitřní distancí těžké.

Teze, že církevní příslušnost s vnitřním distancí nemá budoucnost, se na první pohled potvrzuje. Ale platí i opak? Rozkvétá víra tam, kde je plná identifikace s církví žitá věrohodným způsobem? Na jedné straně se zdá, že ty „správně katolické“ nabídky lidi přitahují. Na druhé straně se v mnoha z těchto spíše přísně katolických seskupeních objevují zřetelné trhliny a nezřídka i ghettoidní až sektářské jevy. Naděje, které byly zvláště za posledních dvou papežů a kolínských biskupů vkládány do tzv. „nových duchovních hnutí“ (Neokatechumenát, Totus Tuus atd.), ztroskotaly. Jasně se ukázalo, že ani silně konzervativní prostředí, navenek „silná ve víře“, katolicismus nezachrání. Vedou totiž spíše do ghetta, protože se vyhýbají dialogu se sekulární současností. Také v kruzích, které se s církví plně identifikují, se živá příslušnost k církvi mimo danou bublinu v žádném případě nedědí. Mnozí rodiče, prarodiče a vychovatelé tím vysloveně trpí.

Křesťanská víra se nedědí ani v distancované, ani v plně identifikující se formě katolicismu. Tak se jeví ono hlavní dilema. Chyba spočívá v iluzi, kterou si hýčká lidová církev, že příslušnost k církvi lze přece jen „dědit“. Předávání víry se právě neděje nějakým děděním: je k němu zapotřebí rozhodnutí a duchovní hloubka. Jde o svobodnou, individuálně-osobní a rozumem a případně i citem zvážené a přezkoumané rozhodnutí. K tomu však nenabízejí současné církevní plány pro budoucí vývoj téměř žádný prostor. Málo fungující a nemocné struktury se mají „sloučit“ do větších prostorových celků. Vůbec se neklade otázka, do jaké míry se tím vytvoří inovativní prostor pro rozhodnutí pro víru a její prohlubování. Předpokládá se, že se ve zděděném modelu církve z 19. století bude pokračovat téměř bez inovací, jen v jeho větším plošném záběru. Z dlouholeté zkušenost farnosti u Sv. Petra by se k tomu dala nabídnout perspektiva, že právě církevní společenství jako místo důsledné otevřenosti a šíře, jako místo svobody a setkávání bez postranních úmyslů otevírá prostor pro osobní zkušenost víry.

Jak vyhraněná katolicita, tak církevní příslušnost s vnitřní kritickou distancí, – každá z nich sleduje určitý záměr –, se jeví spíše jako překážky. Prázdný prostor Sv. Petra představuje v mnoha případech podnět, respektive příležitost, položit si otázku po vlastním (náboženském) přesvědčení: Co tu vlastně je, když tu nic není? Více než větší pastorační území potřebuje církev především různými účely nezatížené prostory pro svobodné setkávání a osobní a spirituální doprovázení. V takových prostorách může v podmínkách sekulární moderny růst svoboda pro rozhodování ve věcech víry. Neboť církevní příslušnost bez mystiky a estetiky se dusí v nemilosrdném funkcionalismu. Kostel svatého Petra stojí v duchovní tradici jezuitů mimo příslušnost k církvi s vnitřní distancí nebo plnou identifikací jako místo spirituální otevřenosti: „s duchem, srdcem a praktickým zdravým rozumem – spiritu, corde et practice“ (maxima pro jezuitské jednání P. Jeronýma Nadala, 1507–1580).