Seznamka
Michael Martínek
Autor: Archiv autora
V neděli skončilo v Římě první zasedání synody o synodalitě. Základní informace už přinesl článek Jana Kirschnera a Davida Ašenbryla, v tomto textu se chci proto zaměřit na několik klíčových témat, která jsou zpracována v Závěrečném dokumentu. Podstatné je, že se církev i na té nejvyšší úrovni přihlásila k tomu, čím žije většina z nás; že měla odvahu mluvit o věcech, které nás trápí, ale doposud se o nich nemluvilo, nebo dokonce nesmělo mluvit.
Třeba otázky genderové identity, vztahové orientace nebo sexuální morálky. Synoda neřekla, že to, co církev dosud tvrdila, bylo špatně; ale netrvá ani na tom, že je to dobře. Naopak přiznává, že jde o „kontroverzní témata.“ A dodává, že „antropologické kategorie, které jsme vyvinuli, někdy nestačí k zachycení jejich složitosti.“ Proto je třeba využít výsledků humanitních věd a hledat taková řešení, která by lépe odpovídala současnému stavu poznání, „aniž bychom se poddávali zjednodušujícím soudům, které ubližují lidem i církvi“.
Dokument zároveň naznačuje, kam by to hledání mělo směřovat: „Lidé, kteří se cítí být kvůli své manželské situaci, identitě a sexualitě marginalizováni nebo vyloučeni z církve, žádají, aby jim bylo nasloucháno, aby byli doprovázeni a aby byla hájena jejich důstojnost. Ve shromáždění byl hluboký smysl pro lásku, milosrdenství a soucit s lidmi, kteří se cítí zraněni nebo zanedbáváni církví, kteří touží po místě, kde by mohli zakusit domov, kde by se nemuseli bát, že je někdo odsoudí.“ A dále se uvádí, že „církev musí se zvláštní pozorností a citlivostí naslouchat hlasům přeživších a obětí sexuálního, duchovního, ekonomického, institucionálního, mocenského zneužívání a také zneužívání svědomí ze strany členů kléru nebo jiných zástupců církve.“
Jako konkrétní příklad, kde by mohla být církev vstřícnější, pak dokument připomíná návrh, který už vyslovil papež František v encyklice Amoris laetitia. Mluvil tam o tom, že lidé, kteří žijí v církevně neregulérním partnerském vztahu, jsou často vylučováni z různých církevních služeb, jako je lektor, akolyta, katecheta, člen pastorační rady apod. Přitom může jít o lidi velmi schopné, vzdělané, motivované – tak proč by nemohla církev využít jejich nabídku? Papež navrhuje, aby se tato praxe změnila. A synoda dodává, že by se to mohlo týkat i bývalých kněží, kteří se oženili – také oni by se mohli zapojit do pastorační služby, kde by využili svou kvalifikaci a zkušenost.
Synoda se také zabývala postavením laiků v církvi. Připomíná stejnou důstojnost všech křesťanů na základě křtu, jak to učil už druhý vatikánský koncil, a upozorňuje na praktické důsledky: třeba že jsou laikům stále častěji svěřovány role, které byly dříve rezervovány pro kněze, jako je vedení farností, kaplanská služba v nemocnicích nebo věznicích, vedoucí pozice v církevních institucích na úrovni diecézí i Vatikánu. K tomu teď na synodě zazněl návrh, aby mohli laici taky kázat při bohoslužbách. Už tedy neplatí to rozlišení, které ještě koncil považoval za samozřejmé, že klérus má odpovědnost za vnitřní život církve a laici za křesťanské působení ve světě. Ne, obojí se prolíná, v obou směrech se mohou uplatnit jak laici, tak příslušníci kléru. To taky znamená, že formace budoucích kněží by neměla probíhat v odloučenosti od světa, jak je to dnes běžné v seminářích, ale měla by být propojena s životem církevního společenství, s laickým, a tedy i ženským světem.
K situaci žen v církvi dokument říká, že „mnoho žen vyjádřilo hlubokou vděčnost za práci kněží a biskupů, ale hovořily také o církvi, která zraňuje. Klerikalismus, machismus a nevhodné použití autority nadále hyzdí tvář církve a poškozují společenství. Je zde nezbytná hluboká duchovní konverze jako základ pro jakoukoli strukturální změnu.“ A pak je taky „naléhavě nutné zajistit, aby se ženy mohly účastnit rozhodovacích procesů a převzít odpovědnost v pastorační péči a službě. Papež výrazně zvýšil počet žen na odpovědných pozicích v římské kurii. Totéž by se mělo stát i na ostatních úrovních života církve. A v tomto směru by se mělo změnit i Kanonické právo.“
Zpráva mluví taky o decentralizaci světové církve, o povinném zřizování pastoračních rad, o jasných kritériích a větší průhlednosti biskupských nominací, o vstřícnosti v přijímání eucharistie mezi církvemi, o (ne)srozumitelnosti liturgických textů, o výzvách a nebezpečích digitálního prostředí a o dalších tématech, která by si zasloužila pozornost.
Myslím, že význam této synody dobře vystihl rakouský teolog Paul Michael Zulehner, když napsal, že „během těchto čtyř týdnů se významná část církve stala synodální. Byl to skok dopředu, že v sále bylo mnoho stolů pro malé skupiny, kde ženy a muži seděli s biskupy a kardinály a diskutovali spolu tváří v tvář. Někteří biskupové, řekl kardinál Grech, přišli ke stolu jako led a postupně díky této zkušenosti roztávali. Jeden německý biskup řekl, že to byl skutečný výcvik v naslouchání. Je možné, že se někteří biskupové vrátí do své místní církve změnění. To by byl velký úspěch.“
Autor je salesian, katolický kněz
