Už na nic nečekáte? Pár slov k Adventu

Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Tim Umphreys

V atmosféře, která prostupuje společností i církví, slyším od řady lidí, kterých si vážím a které mám rád, že už na nic nečekají a že nic nového, velkého a krásného nepřijde.

Advent je čas, v němž můžeme rozvažovat třebas nad narozením židovského dítěte, které změnilo běh nejen celého světa, ale všeho stvoření. Rozumím lidem, proč jsou z toho, co se kolem nich děje, rozbolavělí, a chápu, že Advent i Vánoce jsou pro citlivou duši skoro nesnesitelné. Možná si někteří říkají spolu s Danielem Reynkem: „Když je po Vánocích, tak už to jde.“ Pokud v nich Advent a Vánoce minulého roku vzbudily naději, že něco nového, velkého a krásného přijde, a ono nepřišlo, nedivím se jim, že jsou letos skeptičtí.

Prožíváme opravdu těžké časy, do kterých se vlomila bolest z války proti Ukrajině a útoky proti Izraeli. Někteří lidé přišli v covidovém a post-covidovém čase o své blízké a přišli i o některé kamarády i přátele, kteří sice nezemřeli, ale podlehli mozkové smrti a smrti srdce pod salvami všech možných konspiračních a politických mesiášů. Bude velkým úkolem sociologů a odborníků v příbuzných profesích, aby ukázali, jak nemilosrdně si poslední léta sáhla do života lidí a co všechno s nimi udělala, bohužel včetně školáků a malých dětí. Nedivím se, že lidé už nečekají příchod něčeho nového, velkého a krásného.

Říkají mi lidé, jak moc se proměnily mezilidské a partnerské vztahy. Z lásky na celý život je kamarád nebo kamarádka s výhodou, z rodiny je prazvláštní množina, v níž se i díky těžkým časům potkávají její členové až u večeře nebo chvíli před spaním. Takoví ti koučové mezilidských vztahů s titulem z univerzity za králíkárnou sytí veřejný komunikační prostor moudry, která se nemohou ani s přivřením obou očí potkat s tím, co si o hodnotě lidských pout a lásky myslel náš Pán, Ježíš. Nedivím se, že lidé už nečekají příchod něčeho nového, velkého a krásného.

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

Spolu s ostatními žasnu, že Česko po volbách, do nichž lidé vložili naději, že politický systém připomínající béčkové latinskoamerické filmy končí, se podobá Česku před volbami jako bratři v triku. Přitom se ze všech stran na člověka valí svědectví, že občanský život na úrovni vesnic, městeček a velkých měst znovu připomíná cosi mezi Palermem, Balkánem a Moskvou. Spousta lidí vložila energii, svůj čas i peníze do obnovy místa, kterému říkají svůj domov, a přece musí pořád zápasit s tím, že je o něj chce někdo připravit; a už se ani nestydí dělat to veřejně na očích. Nedivím se, že lidé už nečekají příchod něčeho nového, velkého a krásného.

Moji přátelé, kteří odešli za hranice, se shodují na tom, že Česká republika je pořád moc pěkná země, jen kdyby v ní žili jiní lidé... Mimo jiné doufali v to, co po revoluci vyjádřil filosof Ladislav Hejdánek, že církve budou umět odpovědět na naději těch, kteří věřili, že má-li odněkud přijít skutečná duchovní, mravní a kulturní obnova, pak přijde z prostoru křesťanských církví. Jenže, nepřišla. Nedivím se, že lidé už nečekají příchod něčeho nového, velkého a krásného.

Na co tedy ještě můžeme v čase Adventu čekat? Ježíš nás bez přestání vybízí, abychom v čase, který bychom nejraději ze svých životů škrtli, pracovali v duchovním ohledu sami na sobě. Zkuste se někdy podívat z okna na domy kolem sebe a na lidi na ulicích, které nikdy nepotkáte ve svém kostele, a připomeňte si, že právě vás si vybral Bůh, abyste v tomhle prostoru byli majákem jeho lásky a milosrdenství. Nemůžete pochopitelně jít ven a přesvědčovat kolemjdoucí o Božích pravdách. Je dost pravděpodobné, že byste se dostali do blázince. Máte však ve svých rukou obrovskou sílu a odpovědnost – jste nositeli pečeti křtu, v němž jste se narodili do nového života. Jste možná jediní, kdo se ve svém okolí, kde žijí stovky lidí, modlí k Bohu a o něco ho prosí. 

Pokud už opravdu na nic nečekáte, zkuste se při pohledu do ulic, po nichž kráčí životem a předvánočním shonem unavení lidí, za ně modlit. Za to, co je trápí a co nemohou vlastními silami zdolat. Modlete se za příchod naděje do srdcí těch, kteří na rozdíl od vás nečekají řadu let už vůbec nic. Modlete se za to, abyste mohli zítra poznat Boha tak, jak jste ho kdysi poznali poprvé. Modlete se za něco velkého a krásného. Třeba za to, ať se na jaře obrodí stromy u vás před domem, které se zdály už letos polomrtvé. Třeba za to, aby ve vašem městě nebyly děti, které by měly hlad a které by musely plakat nad tím, že se jejich rodiče rozešli. Třeba za to, aby dva mladí lidé, které jste včera potkali na procházce, poznali, že láska není naroubováním vlastních potřeb na potřeby druhého, ale tím, co je na tomto světě nejdůležitější, i kdyby to mělo trvat jen jeden jediný den.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.