Hele, Láďa, něco si přej! Nad jeho novou knihou Exotovy zápisky

Ladislav Heryán
Autor: Člověk a víra / Jakub Šerých

Výjimečná série knih římskokatolického kněze, salesiána, teologa a biblisty Ladislava Heryána Exotem na této zemi, Stopařem na této zemi, Sami na této zemi a Exotova abeceda se na počátku letošního roku rozrostla o nový titul nazvaný Exotovy zápisky. Nebyl jsem, myslím, sám, kdo o předchozích Heryánových knihách napsal, že jde v českém teologickém a církevním prostředí o knihy emblematické, jejichž tak potřebný a navíc léčivý obsah jistě přetrvá roky a desetiletí.

Pročítám se autorovými pracemi, abych si připomněl, jestli se moje slova naplnila. Už při čtení první knihy je mi jasné, že se nejen naplnila, ale že předčila mé očekávání i mé osobní přání. Nejinak tomu je u jeho nové knihy, jež je upraveným výborem jeho sloupků a fejetonů, které otiskoval Katolický týdeník v letech 2021 až 2023. V knize jich najdete třicet dva, stejně jako třicet dva biblických textů, které předchází každému zamyšlení, a třicet dva citátů od různých osobností, z různých knih a písní, jimiž každé Heryánovo zamyšlení končí. Důležitou součástí jeho knihy jsou rovněž ilustrace Evy Macholánové, na nichž si může lidské oko odpočinout a získat tak čas k hlubšímu promyšlení některé autorovy myšlenky. 

Srdcem Heryánova vyprávění, které není mnohomluvné a tradičně si nepotrpí na používání dávno odžitých pojmů a nesrozumitelných teologických frází, jsou příběhy všedního života, k nimž je jako člověk, kněz, pedagog, hudebník, přítel, kamarád a náhodný svědek zván. Najdeme tu tedy jak události radostné a veselé, tak i ty smutné, vážné a hrubozrnné, které se však skrze autorovu duchovní reflexi nejeví jako beznadějné a tragické. Tam, kde člověk s člověkem sdílí jeho intimní prostor a stává se prostřednictvím svého obecného a svátostného kněžství součástí jeho vlastní cesty do věčnosti, nemohou být věci úplně vybité z naděje, nemohou být přikryty zoufáním a tmou, skrze kterou by nebylo alespoň v malém průzoru vidět světlo na konci tunelu. 

Hele, Láďa, něco si přej! Nad jeho novou knihou Exotovy zápisky

Ladislav Heryán: Exotovy zápisky
Autor: Portál

Postavy Exotových zápisků, které jsou hlavními hrdiny svých vlastních příběhů (neexistuje tu žádná role vedlejší), jsou lidé věřící i nevěřící, váhající i odvážní, lidé, kteří se v určité fázi svého života zbláznili a uvěřili všem možným konspiracím, i ti, jimž tíha života v závěru jejich pozemského času paradoxně ulehčila a stala se jim smírným prostředkem jejich osobního vykoupení a smíření. Není snadné vplout do cizích příběhů, aby v nich člověk prudce nenajel na svoji vlastní mělčinu – bolest, slabost a zranění, anebo přímo neztroskotal. Také Láďa Heryán se musel z tisíců podobných setkání naučit, jak být druhému člověku blízko duchovně, duševně i fyzicky, ale zároveň si zachovat svoji vlastní autonomii a svobodu, které beztak byly, jsou a budou z těchto setkání něčím proměněny. Asi víc než kdy dřív Láďa s druhými mlčí, naslouchá, drží je za ruku, objímá, hraje na kytaru, a je-li vůbec něco třeba říct, řekne to pár větami. V knize, kterou vám s radostí doporučuji, najdete Heryánova logia vybroušená k dokonalosti. Řeklo se, co říci se má. Ani jedno slovo nelze přidat. Kdybyste jedno vypustili, jeho slova by přestala držet pohromadě, rozletěla by se a kdesi v hloubi vzdálených galaxií by z nich vyrostl záhon tulipánů.

Z těch třiceti dvou vyprávění se do mého srdce otiskla dvě: o konci pozemského času knížete Karla Schwarzenberga a to, v němž Láďa Heryán hovoří o posledních dnech své lásky Marušky, která ho kdysi tak silně proměnila a nasměrovala na cestu, na které jsme ho mohli potkat i my. Heryán píše: 

„Jirko, řeknu ti příběh,“ povídám. „Jako kněz jsem se před dvaceti lety zamiloval do jedné dívky, Marušky, což mi úplně převrátilo život, zcela změnilo pohled na lidi, na život, na Boha, na sebe i své kněžství. Nechtěl jsem to ani jsem to nevyhledával, přišlo to samo jako blesk z čistého nebe. Vím, že bez ní bych dnes byl někdo úplně jiný. Samozřejmě, nemohli jsme spolu být, po bolestném rozchodu jsme každý vedli svůj život. Jsou tomu tři týdny, kdy mi zavolala, že umírá a chce mne ještě na tomto světě vidět. Byl jsem za ní v nemocnici a toto úterý na jejím pohřbu. …“

Kdo dokázal prožít a přepodstatnit v sobě tuhle zvláštní kvadraturu kruhu, která se naopak může Bohu jevit jako dokonalý kruh, nemůže psát knihy a články, z nichž by čišela teologická prázdnota a bída. Ladislav Heryán je ale kromě mnoha svých talentů nadán též talentem literárním. Pomohlo mu, že může psát a že mu jeho úvahy a zamyšlení pravidelně vycházejí. Naučil se pokoře, skrze kterou pro nás svižně a krásně skicuje své myšlenky. Nesedí roky před obrazem, který by šestkrát přemaloval ze zátiší na vzducholoď. Píše o věcech, k nimž byl doveden, pozván, které se mu staly, které prožil, přežil, které vyhrál i prohrál, které ho potloukly do morku kostí i pohladily, jak to uměla jeho maminka a jeho někdejší láska Maruška. Nejde o to, že se dnes, ještě daleko víc než dřív, chodí na Láďu Heryána – na jeho přednášky, hraní, na jeho duchovní obnovy. I kdyby o něm celý rok nikdo neslyšel a i kdyby se jeho tvář ani jednou neobjevila v moři internetového provozu, i tak byste neměli jeho knihu minout. V tom drobném formátu si ji můžete vzít všude s sebou. Jsem přesvědčený, že ji budete číst tak jako já mnohokrát a že se k některým příběhům budete vracet, jako byste je sami prožili.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.