Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
V časech, kdy se společenské i náboženské rámce jakoby chvějí, roste pro křesťany potřeba se více zabývat spiritualitou křesťanského života: co vlastně znamená být křesťanem, co znamená „žít křesťanský život”? Cesty křesťanských spiritualit se mohou navzájem jistě velmi lišit, ale lze nalézt i to společné: křesťanství je cesta víry – důvěry v Hospodina skrze Krista v Duchu. Tato důvěra osvobozuje, a tím umožňuje láskyplnou službu druhým lidem. Na křesťanské cestě lze pak stěží jít bez Písma nebo bez sdílení života víry s druhými. Mezi základní stavební kameny každé spirituality patří jistě také modlitba a můžeme najít i leccos dalšího. Na tyto základy se kladou kameny další, které už jsou pro každou stavbu jiné, a různost výsledných architektonických řešení je tak velká, že ji nelze pojmout do jednoho krátkého článku. Zde chci zmínit jen několik vybraných spiritualit, které bychom mohli označit jako „biblické“. Nejprve ale pár slov k samotnému pojmu spiritualita.
Co je to „spiritualita“?
Pojem spiritualita lze chápat v širším a užším slova smyslu. Širší pojetí je dnes zřejmě obvyklejší: spiritualita je zde zaměnitelná s pojmem „duchovnost“. Jde o způsob, jak člověk prožívá a hledá smysl, hodnoty a propojení s něčím, co přesahuje běžné já – ať už tomu říká Bůh, transcendence, příroda, pravda nebo jen hlubší životní směr. V tomto pojetí je spiritualita všelidská: protože snad všichni lidé hledají smysl a hloubku (nejen) svého života, lze vlastně všechny náboženské i nenáboženské cesty jdoucí tímto směrem považovat za určité druhy spirituality.
V užším pojetí, kterého se budu v tomto příspěvku dále držet, hovořme pouze o křesťanství: předpokládáme zde jako východisko víru vyjadřovanou náboženským rámcem křesťanské tradice. Spiritualita je pak zvolenou individuální i sdílenou cestou křesťanské víry/náboženství. Jde takříkajíc o „technologii“ víry/náboženství, o výběr rámců, ve kterých je křesťanství žito. Cesty víry/náboženství jsou samozřejmě jiné u mnicha žijícího v klášteře a jiné u pracující matky malých dětí. Spiritualita se také liší konfesi od konfese – jinou spiritualitu nabízí pravoslavná tradice, jiné spiritualitě se učí konvertita do církve evangelikální.
Spirituality jsou i věcí doby a módy. Jsou mnozí, kteří dnes volí spirituality alternativní, protože se jim zdá, že ty takzvaně tradiční pro ně nenabízejí dost. Osobně mi přijde líto, pokud svůj čas a energii dnes křesťané věnují spiritualitám alternativním (leckdy inspirovaným více buddhismem než židokřesťanskou tradicí) jen proto, že neucítili, jak opojně voní právě ony spirituality „tradičně biblické“. Na některé z nich bych proto rád zde poukázal.
Spiritualita blížícího se konce času
Představme si, že se k Zemi přibližuje nějaké velké nebeské těleso a brzy přijde srážka, která přinese zánik všeho živého. Jak budou lidé pod náporem takového očekávání žít? Pokusme se z tohoto úhlu nahlédnou spiritualitu řekněme prvních let křesťanství: vzkříšení Ježíše z Nazareta bylo pro první křesťany takovým znamením nastávajícího konce času. Boží království je opravdu blízko – jak tedy žít v takové situaci? Prodat vše a rozdělit se s potřebnými (srv. Sk 2,45), nezačínat žádné nové životní projekty, ale „jen“ se ve společenství s podobně smýšlejícími nastávajícímu zlomu dějin otevírat a těšit se na něj?
Nový zákon lze s určitou nadsázkou nazvat souborem textů, které se vyrovnávají s problémem prodlužujícího se času: Boží království v plnosti nepřicházelo a nepřicházelo – je ho třeba jistě stále očekávat, toužit po něm („přijď království Tvé“), ale současně toto očekávání doplnit spiritualitou, která umožňuje žít a plánovat „křesťanský“ život také jako běh na dlouhou vzdálenost. NZ texty pak nabízejí takových cest celou řadu.
Obtíž nastává tehdy, pokud křesťané již v blízký konec času nevěří vůbec. Srovnání s představou kosmické katastrofy z úvodu odstavce samozřejmě kulhá – při příchodu Božího království nejde na prvém místě o smrt a zánik, ale především o přetavení všeho stávajícího (a hlavně životů nás samých) do nové reality. Ale tak mnozí se na novou realitu netěší, netěší se na to, že Bůh jim konečně setře každou slzu z očí. Jako by bylo lepší žít navěky v dnešní smíšené realitě dobrého a zlého, nevolat s velkou touhou „maranatha“ a modlitbu „přijď království Tvé“ považovat jen za zdvořilostní frázi, kterou se sluší občas zarecitovat. To je velká škoda, velké ochuzení křesťanské spirituality. Kéž Boží království přijde, přijde brzy, zítra, dnes! Jen v této touze a tomto očekávání budeme moci žít křesťanství opravdu naplno.
Spiritualita pobývání s Ježíšem
To, že Ježíš už je tady a teď s těmi, kteří v něj věří, je jedním z řešení zmíněného problému prodlužujícího se času. Zatímco třeba Lukáš nachází dobrou možnost v důrazu na přijetí Božího/Ježíšova Ducha, Matouš uvažuje jakoby přímočařeji, když nechává Vzkříšeného říci: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20).
Ježíš jistě přijde brzy v plnosti Božího království, ale on je navíc už teď stále s námi, s těmi, kteří mu věří a kteří hlásají evangelium. To je velká nabídka pro křesťanskou spiritualitu, žít naše životy v Ježíšově přítomnosti. Ale vždyť zde vlastně hovoříme o víře samé: víra je přece přítomně žitý vztah s Ježíšem, tedy vztah k tomu, koho nevidíme, ale komu se tady a teď jako k přítomnému vydáváme v slovech i činech. Žijeme tedy naše křesťanské životy skutečně „v Ježíšově přítomnosti“, nebo jsou to životy jen s občasným odkazem na Ježíše někde daleko či vysoko „na pravici Boží“, kdy sílu jeho živé přítomnosti si pustíme k tělu jen v nečetných záblescích? To nestačí – spiritualita vzdáleného Boha a vzdáleného Ježíše naše životy nerozzáří. Jak už víme, je to málo přinejmenším pro evangelistu Matouše, který volá, že Ježíš s námi je a my máme žít podle toho. Tak se zařaďme mezi ty, kteří takovou spiritualitu žili a reflektovali před námi (já mám rád třeba slavný text jednoho nešikovného konvrše). Pokud jsme katolíci a máme pocit, že my a naše církev tímto směrem příliš nenapíná své úsilí, zajděme se podívat do některého z evangelikálních sborů, kde se po „životě s Ježíšem“ leckde touží opravdově a kde lze (přes jiné výhrady) spiritualitu pobývávání s Ním nalézt.
Spiritualita odpouštějící lásky
Komu se málo odpouští, málo miluje, říká Lukášův Ježíš (Lk 7,47). Modlitba Páně pak přímo vtahuje do nekonečného a jakoby „zacykleného“ příběhu odpuštění: nám je (Bohem, ale také lidmi) odpouštěno mnoho, a právě to nás uschopňuje k tomu, že i my sami odpouštíme. Tím, že odpustíme druhým lidem, dosvědčujeme přímo nebo nepřímo odpuštění Boží a nekonečný příběh odpuštění Bůh-člověk-člověk-Bůh se tak uzavírá v jakoby antikarmickém kruhu: síla odpouštějící lásky pak už nerozlišuje odpuštění Boží a odpuštění lidské, tyto dvě ruce se drží pevně navzájem (Mt 6,12). A jak tedy Lukáš ví: odpuštění plodí lásku a křesťanem je prostě a jednoduše ten, kdo uvěřil, že je mu odpuštěno, že je milován, a proto sám odpouští a miluje.
Bez lásky křesťanem být nelze: tornádo Boží lásky v Kristu nás vtáhlo do svého středu a síla jeho proudění může a musí skrze nás rozvířit i jiné stojaté vody. V Novém zákoně po tom volají hlasitě třeba texty apoštola Pavla (1K 13, Ř 13,8 atd.) a samozřejmě texty janovské: „Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, se z Boha narodil a Boha zná (1J 4,7)“. Není Boha bez lásky a není opravdové ježíšovské lásky bez Boha.
Křesťan, který nežije spiritualitu odpouštějící lásky (ač jsou jeho důvody sebespravedlivější), má nejvyšší čas tuto spiritualitu pro sebe objevit.
Za jinými spiritualitami?
Výčet výše naznačených tří „biblických“ spiritualit nelze samozřejmě považovat za kompletní a autoři biblických textů nabízejí i překvapivě mnoho jiných cest. Vždy proto překvapuje, když se do centra pozornosti dostanou spirituality, u kterých se biblické kořeny hledají jen těžko, když se jazyk, kterým hovoří Písmo, opouští příliš snadno, a kdy příliš rychle dochází ke zmatení pojmů. Kromě samotného pojmu spiritualita příznačně meandruje právě pojem „duchovní“: v Novém zákoně slovo duchovní odkazuje na Božího Ducha, duchovní (pneumatikos) zde tedy znamená „z Ducha“ nebo „od Ducha“ a zahrnuje tak příběh daru milosti - neodkazuje se zde primárně k lidským pokusům o nějaký sestup na hlubinu.
Kéž pro nás křesťany jsou cesty našich spiritualit skutečně cestami darovanými Duchem samým.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz
