Články – Jaroslav E. Sýkora:

Během pobytu ve Statesboro ve státě Georgia přes Vánoce a Nový rok jsem poslední neděli v roce šel do nejbližšího kostela, který byl z našeho domu dostupný pěšky. Patřil First Presbyterian Church. Kostel upoutal mou pozornost hned na první pohled. Vešel jsem a u vchodu mě odchytl jeden z uvaděčů a dal mi první lekci o tamějším sboru: má 400 členů, z toho na bohoslužbu chodí čtvrtina, vznikl roku 1891, ve všech důležitých funkcích jsou ženy - byla tam farářka, varhanice, ředitelka náboženského programu a sekretářka. Byl jsem trochu zaskočen, že muži v tomto kostele dělají pouhé uvaděče, ale mé rozpaky byly brzy rozptýleny.

Představení, o němž mluvím, zahrálo hostující divadlo Husa na provázku v sobotu 16. prosince v prostorách České národní budovy (Bohemian National Hall) na Manhattanu. Rozestavěné prostory Národní budovy nahradily kulisu děje, jehož původní a tím i přirozené prostředí byla Palestina před dvěma tisíci lety - Galilej, Samaří a Judea, kopce Judské pouště a kamenité kopce. Jenže evangelijní příběh zlidověl a cestou století nasbíral folklorní prvky, které s větším či menším úspěchem uplatnil i režisér hry Betlém Vladimír Morávek.

Harriman Institute of Czech Studies na Columbia University poskytl Václavu Havlovi sedmitýdenní stipendium a při té příležitosti institut pořádá havlovské symposium. Havel sám měl a bude mít několik přednášek. Jednu dokonce s Billem Clintonem. Několik "specialistů" na Havla z Čech i USA, již v rámci symposia mluvili či ještě promluví. Mezi nimi je i muž jménem Paul Wilson,  který je nerozlučně spojen s českým undergroundem a skupinou The Plastic People of The Universe. Vstup na jejich koncert v  rámci havlovského symposia byl volný, jen se bylo třeba ohlásit předem e-mailem...

Památka všech věrných zemřelých (tzv. dušičky) je v liturgickém roce římskokatolické církve slavena 2. listopadu, tedy na podzim, kdy příroda v severní části zeměkoule tzv. usíná. Země se odklání od slunce, den se prodlužuje, počasí živým tvorům vnucuje změnu všednodenního rytmu i ochrany těla. Chlad a temno doprovází blátivost a vlhko, člověk má pocit, jako kdyby se propadl do hrobu. A jak na tyto „hrobní“ podmínky reaguje? Vyhledává teplo, světlo a společnost lidí.

V roce 1998 Usáma zveřejnil své prohlášení Světové muslimské fronty, v němž je tato věta: „Předpis zabíjet Američany a jejich spojence – civilisty i vojáky – je osobní povinnost pro každého muslima, který to může vykonat. A to v jakékoliv zemi, v níž je to jen možné“. Jak z pozice „bezmocného“, tváří tvář otevřenému povelu, s nímž se identifikují statisíce muslimů a milióny s ním sympatizují, vstoupit do vztahu, vím-li, že za příhodných podmínek bych se stal kýženým terčem vraždy? A jak v téže pozici jednat, když jsem se terčem zabití nestal nyní já, ale někdo jiný?