Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Evropským hlavním městem kultury není prastará Konstantinopol s císařským velechrámem Hagia Sofia ze 4. století, se svými nádhernými ortodoxními chrámy, byzantskými paláci a výstavními náměstími, svědčící o bohaté církevní kultuře od 4. do 15. století. Hlavním městem dnešní bruselské Evropy je turecký Istanbul se svými, cituji: "... starobylými mešitami, paláci, muzei a bazary, chystající na rok 2010 široké spektrum kulturních projektů, od módních přehlídek přes koncerty turecké hudby... či slavnosti v souvislosti s Ramadánem…"
Snad ty tam jsou již konečně ona „protimariánská“ vymezování se vůči katolické církvi, kterých se po reformaci v 16. století až do 20. století nakupilo až nad hlavu. Pokud má ještě někdo i dnes potřebu zpochybňovat mariánskou úctu v principu, ať si tedy nejdříve nastuduje teologii, a neztrácejme s ním čas. Problém, který se však v souvislosti s mariánskou úctou dlouhodobě v církvi neřeší, je upínání se některých jakoby „konzervativních“ katolíků na obsahy oficiálně soukromých tzv. mariánských zjevení. 
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.