Články – Massimo Faggioli:

Ještě před Benediktovým pohřbem zaznívaly hlasité požadavky Benediktova brzkého svatořečení (“Santo subito”), čímž by se opakovalo to, co nastalo po smrti Jana Pavla II. a skončilo jeho svatořečením spolu s Janem XXIII. v dubnu 2014. Bylo by to déjà vu. Pohled na širší historický kontext nám pomůže význam tohoto tématu pochopit.

Existuje vážné riziko, že papež František ztrácí podporu lidí, kteří by rádi viděli, že uspěl a uchránil církev před pádem do rukou těch, kteří se rozhodně postavili proti změnám. Je to důležitý okamžik, protože třiaosmdesátiletý muž naznačuje, že si uvědomuje, že mnoho z těch, kteří nejsilněji věřili v jeho úsilí ve věci církevní reformy, začíná ztrácet iluze.

Počet katolíků se v Německu neustále snižuje. Více než 216 tisíc z nich se loni rozhodlo „opustit církev“ jen tím, že přestalo platit státem vyžadovanou církevní daň. To je jen poslední příklad toho, co se stalo pomalým, ale stabilním vzorcem opouštění katolické církve v západním světě.

Navečer 10. dubna, šest týdnů po skončení vatikánského summitu o krizi způsobené sexuálním zneužíváním, uveřejnil emeritní papež Benedikt XVI. své myšlenky o původu této krize v rozsáhlém eseji, který zaslal do časopisu bavorských kněží. Text byl velmi rychle přeložen do angličtiny a online rozšířen po katolických webech, známých svým nepřátelstvím vůči papeži Františkovi.

Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.