Celý den (15. února)  se v ČT připomíná odvolání Marka Váchy z Akademické farnosti v Praze. Neviděl jsem zmíněný pořad, který byl důvodem, ani prezentaci dopisu divačky Noe. Popíšu svůj pohled na věc, jak jsem ji z několika různých vyjádření pochopil.

Chci se s vámi vrátit k poslednímu zasedání synody a jejímu závěrečnému dokumentu. Ten nás hned na začátku ujišťuje, že Synodální cesta již přinesla první plody, jsme ale teprve na jejím křehkém začátku. Stačí hloupé slovo nebo autoritativní rozhodnutí, a celá ta cesta by se mohla zase uzavřít.

V papežově požehnání Urbi et Orbi, jež bylo úzce propojeno s otevřením Bran Jubilejního roku 2025, jehož tématem je naděje, zazněla slova, která podle mého mínění nejlépe vyjadřují smysl duchovní revoluce, o níž se František snaží.

Oslavili jsme svátek Tří králů. Tak praví tradice a lidová tvořivost. Nebyli to králové a nebyli ani tři. Přišli se poklonit čerstvě narozenému králi. Zato druhého krále, Heroda, můžeme označit za cílevědomého a mocichtivého cynika. Podobných cyniků uhranutých mocí jako Herodes bylo v dějinách vícero. A tenhle typ lidí dosud nevyhynul.

Církevní rok je prostředek, jak s církví prožívat život Ježíše, souznít s etapami jeho života, těšit se na jeho příchod, prožívat radost z jeho narození. V adventu se ale nedovedu úplně těšit na Ježíšovo znovunarození, protože vnímám úzkosti lidí nemocných a v těžkých životních situacích. Myslím více na lidi na Ukrajině, jak v chladu, blátě a temných večerech, které jsou pochmurné a dlouhé, z posledních sil brání svou zemi...