Články – Lenka Kateřina Tetivová:

V dětství jsem jezdila na prázdniny k prarodičům do menšího jihočeského města. Naší ulicí často procházely pohřební průvody. Jakmile zazněl hlas umíráčku doprovázený smutečním pochodem, všeho jsme nechali a běželi k oknu nebo před dům. Kolemjdoucí se zastavovali, okna v domech se otvírala a jméno zesnulého letělo od úst k ústům. Cítila jsem intenzívně, že v tom není obyčejná lidská zvědavost nebo sklon k okounění, a prožívala jsem posvátnost této chvíle, přestože moji prarodiče nebyli nijak zbožní a já jsem o Bohu ani kostele tenkrát nic nevěděla. V tomto prostředí nikdo neměl potřebu na téma euthanásie diskutovat nebo dokonce sepisovat nějaké petice. A rozhodně se nejednalo o mlčení nebo pasivitu v souvislosti s totalitním režimem.