Může být smíření založeno na nečestném jednání nebo dokonce na podvodu? Není vzájemná důvěra a férové jednání základním předpokladem ekumenického dialogu? Takové otázky jsem si kladl v závěru Týdne modliteb za jednotu křesťanů poté, co jsem zjišťoval okolnosti současné snahy o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Na podzim se v Praze sešli delegáti pěti církví, které se v České republice hlásí ke Společenství protestantských církví v Evropě (CPCE). Církve sdružené v tomto společenství se hlásí k tzv. Leuenberské konkordii. Významným bodem konkordie je přitom vyhlášení tzv. společenství kazatelny a stolu Páně napříč církvemi různých protestantských konfesí a v různých zemích. V praxi tato domluva znamená, že křesťané členských církví mohou společně slavit bohoslužbu včetně svátostí, vzájemně si uznávají svátosti i službu ordinovaných služebníků.

V loňském roce vydalo nakladatelství Eman pozoruhodnou knihu „Nejpokrokovější církevní pracovník“ s podtitulem Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945 – 1969. Knihu jsem přečetl s velkým zájmem. Při čtení knihy se mi stále vracela myšlenka, co bylo Hromádkovou motivací. Nebylo mu divné, že dostal od režimu letní sídlo v Krkonoších?

V pátek 30. září 2016 uvedl předseda ČBK kardinál Dominik Duka do funkce nového generálního sekretáře ČBK Stanislava Přibyla. Pozornost vzbudil nový generální sekretář hned svým prvním rozhovorem pro server Aktuálně.cz. Zmíním jen některá témata z rozhovoru, která mě zaujala.

Když jsem se narodil, patřila k nějaké církvi naprostá většina Čechů. Dnes je to přes deset procent. Nejde o to, že by lidé vědomě vystoupili. Většina křesťanů v složité době neuměla předat svou víru další generaci, nebo ji neuměla uchovat po přechodu z venkova do města.