Když jsem letos zjistil, že nás naši biskupové zvou na Národní eucharistický kongres (NEK), vzbudilo to ve mně očekávání. V našem městě je činných několik křesťanských církví. Napsal jsem proto příslušným farářům, kazatelkám či pastorům o tom, že naši biskupové pořádají NEK. A také, že bych k eucharistickému tématu rád přispěl účastí celé své rodiny na jejich eucharistické hostině, pokud je taková účast římskokatolíků možná.

Na svůj komentář v rámci vysílání České televize jsem si připravoval faktografické podklady z mnoha zdrojů, mimo jiné i ty, které se týkaly velkého shromáždění našich věřících před osmdesáti lety, jež bylo spojeno také s velkou eucharistickou adorací.

Oceňuji klidný tón reakce pana kardinála Dominika Duky a čas, který jí při svém pracovním zatížení věnoval. Rovněž oceňuji, že přijal několik mých poznámek k televiznímu přenosu hlavní bohoslužby Národního eucharistického kongresu v Brně jako zamýšlený příspěvek k reflexi působení katolické církve v České republice a představil svůj pohled na věc. Nemám v úmyslu zabředat do nekonečné výměny názorů prostřednictvím médií, přesto si dovolím zareagovat.

Magazín Christnet přinesl 19. října článek evangelického teologa Martina Vaňáče s názvem „Několik poznámek k Národnímu eucharistickému kongresu“. Nepochybuji, že se snaží o seriozní zamyšlení, vždyť připomíná, že osobně se celé události neúčastnil. Chtěl bych použít některé jeho náměty spíš jako odrazový můstek k poznámkám vlastním, nejde tedy o polemiku, ale jakési glosování a pohled z dalšího úhlu.

V sobotu se na brněnském náměstí Svobody uskutečnila slavnostní bohoslužba, která byla vyvrcholením Národního eucharistického kongresu. Nebylo vynaložené usilí častečně zmařeno nevhodným načasováním akce a vystoupením papežského legáta?