Články – Martin Bedřich:

Křesťanská ikonografie a motivika obsahuje řadu zažitých prvků, označení a z nich vycházejících soudů, jejichž nové nahlédnutí nebo dokonce částečné zpochybnění může přinést zajímavé podněty pro vlastní duchovní život.

Ptám se v poslední době stále častěji sám sebe, jak je možné, že jedna a ta samá věc vyvolává u různých lidí zcela odlišné reakce a závěry. Jak to, že lidé, jejichž základní světonázorové zázemí je v zásadě totožné, a které navíc spojuje pravděpodobně také upřímně a niterně prožívané přihlášení se ke křesťanské víře, mohou některé ne nepodstatné věci vnímat nikoli různorodě, ale skoro až protikladně.

Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, je vstupem do samého srdce Velikonoc. Není branou, to je asi spíš Květná neděle, s průvodem a ratolestmi, s voláním lidí na ulicích. Podle mě je Zelený čtvrtek oproti tomu brankou, prahem, který se překračuje na znamení kroku, který už nelze vrátit.

Povídáme si se třemi řadovými českými diecézními kněžími o jejich zkušenosti z kněžského působení. Nejde o žádné zkrachovalce, kteří chtějí vykřičet světu svou nespokojenost a zklamání. Jde o úspěšné, dlouholeté a na svých působištích oblíbené faráře, kteří ale přesto neskrývají své rozčarování ze situací, jež zažívají v současné církvi, které se dali cele do služeb.

Jedna ze zásadních otázek, které jsou spojeny s vystavováním současných uměleckých děl v kostelech, souvisí s účelovostí takové intervence. Jinými slovy s tím, zda umělecké dílo sakrálnímu prostoru skutečně něco dává, nebo z něj jen bere, jen ho využívá.