Být poutníkem, v lepším případě peripatetikem, vám nezaručí ani poznání ani moudrost, ani z vás  neučiní člověka kalendářové svatosti. Pokud ale půjdete po svých, od jitra do soumraku, od západu do východu, s nejnutnějšími drobnostmi a odkázáni sami na sebe a na milosrdenství druhých, poznáte, že za každým horizontem čeká vykoupení. Vykoupení z iluzí a klamných představ.

Nicholas Winton v televizním pořadu řekl: „To, co já si myslím o Bohu, není vždy přijato pozitivně, protože já nejsem věřící. Ale kdyby se lidé chovali podle víry a podle náboženství, které vyznávají, tak by svět byl mnohem lepší.“  Myslím, že v té krátké odpovědi je pro nás, křesťany, obsažena dvojí velmi důležitá výzva. 

Dnes odpoledne jsem si připravoval promluvu, kterou budu mít k Čechům, katolíkům i nekatolíkům, kteří v pondělí přijedou do Říma, aby si připomněli 600 let od smrti Jana Husa, který byl – myslím – upálen za živa. My se pohoršujeme, když ti z ISISu zaživa upálí pilota v kleci, ale my jsme přece ve svých dějinách dělali totéž. Ublížili jsme svaté matce církvi!

Obnova mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se opět zadrhla. Už to skoro vypadalo, že bude napraven vandalský čin, kterým nešťastně začala v roce 1918 svou existenci Československá republika, ale dopadlo to jako vždycky. Dobrý nápad zmařili politici.

Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey v podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou. Kdyby Yancey znal příběh někdejšího premiéra Grosse, myslím, že by jej použil jako další ilustraci do své knihy.