V roce 2009 si v článku pro The Guardian britská socioložka zabývající se religiozitou položila otázku, zda budoucnost Evropy bude křesťanská. Odpovídá na ni, že ano, ale ne tím samým způsobem, jako je tomu dnes.

V diskusích občas slýchávám variace na jakýsi zásadní rozpor mezi Bohem Starého zákona a Bohem Nového zákona. Anebo, chcete-li, mezi zákonem a milostí, krutými pravidly a láskou. Mezi přemýšlivými laiky je to dost rozšířený dualismus, kterým se pokoušejí učinit Bibli stravitelnější. V posledních měsících pak tyto argumenty zaznívají při srovnávání Bible s Koránem.

Chtěl bych zažít dobu, kdy se z oslavy a díkůvzdání zase stane výjimečný čas. Chtěl bych prožít chvíle, kdy vánoční písně uslyším až v předvečer Božího hodu. Chtěl bych být nablízku vánočnímu tichu, které šeptá do ještě prázdného kostela o slávě Kristova narození.

Cítíme to asi všichni – společnost se radikalizuje, štěpí minimálně na dva tábory a pociťuje v různé míře krizi. Nicméně nyní již nejde o obvyklé sezónní strašení, jde o tak hlubokou krizi, že rozděluje i bývalé přátele, a dokonce rodiny. Aktuálně se Evropa vypořádává s jednou z největších humanitárních katastrof po válce, s přílivem zoufalých běženců.

Víra a nostalgie. Víra a její reflexe, kritické myšlení a rozvaha nad věcmi malými i velkými, mají svůj smysl jen díky času přicházejícímu z budoucnosti.