Možná jste na tom lépe, než já a se mnou kdekdo: totiž ačkoliv shánění dárků jsem vždycky věnoval čas až trestuhodně krátký a pokud jsem mohl, tak jsem všechno předvánoční „gruntování“ a podobné „běsnění“ zaháněl za práh svého (našeho) bytu, přesto mi většinou zůstalo stále příliš mnoho „neodkladných“ povinností, závazků, úkolů a slibů až do vlastních vánočních svátků. Každému, kdo se vyzná v „dramaturgii“, je jasné, jak asi po takové přípravě-nepřípravě může člověk prožít „skutečnou vánoční radost a pokoj“. Nemůže. Zkrátka prožití vlastních vánoc bude takové, jaká byla adventní příprava.

Možná jste na tom lépe, než já a se mnou kdekdo: totiž ačkoliv shánění dárků jsem vždycky věnoval čas až trestuhodně krátký a pokud jsem mohl, tak jsem všechno předvánoční „gruntování“ a podobné „běsnění“ zaháněl za práh svého (našeho) bytu, přesto mi většinou zůstalo stále příliš mnoho „neodkladných“ povinností, závazků, úkolů a slibů až do vlastních vánočních svátků. Každému, kdo se vyzná v „dramaturgii“, je jasné, jak asi po takové přípravě-nepřípravě může člověk prožít „skutečnou vánoční radost a pokoj“. Nemůže. Zkrátka prožití vlastních vánoc bude takové, jaká byla adventní příprava.

Když jsem byl jako dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili“ od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou. Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky“ o církevních restitucích.

Když jsem byl jako dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili“ od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou. Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky“ o církevních restitucích.

Když jsem byl jako dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili“ od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou. Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky“ o církevních restitucích.