Barvy vznikly na počátku světa Božím stvořením světla a jeho oddělením od tmy. Pestrost Božího díla není na ničem viditelnější než právě na barvách. Bohu nepřišlo ani na mysl stvořit všechno stejné, anebo dokonce černobílé.

Napětí mezi ortodoxií křesťanství a ortodoxií současného světa prožívali už církevní Otcové, když se jako humanističtí vzdělanci otevírali zvěsti evangelia. S pojením obojího; na jedné straně otevřeností světu, na druhé straně až  malicherností v některých otázkách ortodoxie, mě vždy fascinovali. Byli ve vztahu ke světu schopni něčeho, čeho my většinou nejsme schopni, tj. otevřenosti i odmítání současně, jasného ano a ne.

Odpověď na otázku související s dnešními texty může mít jistě více podob. Zde pojďme společně uvažovat, že tyto hřivny jsou víra a naděje, tedy naše víra a naděje. Může tomu tak opravdu být? Pro začátek alespoň řekněme, že tak jako talenty z dnešního podobenství jsou nečekaným „podnikatelským“ darem hospodáře, tak i víru jsme dostali jako nečekaný, nezasloužený poklad – k tomu, aby byla náležitě využita.

Podobenství je co do vyjádření pohybu dost živé: panny vyšly; ženich nepřichází; ženich je tady, jděte mu naproti; dojděte si k prodavačům; pošetilé panny odešly; ženich přišel; prozíravé panny vešly; dveře se zavřely.

Pamatuji se, jak v době tzv. normalizace kněží z Pacem in terris, ti, kteří se nechali zastrašit, koupit či vydírat komunisty, hájili svou kolaboraci s režimem právě touto větou: vždyť vládě dáváme jen to, co po nás chce, to jí patří, ale v náboženské oblasti, tam se držíme Boha. Možná by i dnes někteří církevní představitelé podobně obhajovali nekritickou loajalitu k právě vládnoucím politikům.