Student prvního ročníku bohosloví Štěpán Sirovátka se v textu nazvaném Církev mezi idejemi a ideologiemi pokusil vybrat několik momentů z článku Vábení politických sirén a prokázat na nich údajné „nedostatečné rozlišování“. Pomiňme problematičnost žánru samotného, protože u textu publicistické povahy se vždy musí výpovědi zahušťovat, takže lze pokaždé argumentovat nedostatečným zdůvodněním toho či onoho, a pojďme se podívat, zda Sirovátkova zpřesnění a poznámky odpovídají skutečnosti, tedy zda je jeho argumentace vůbec oprávněná. 

Jako tehdy i dnes je strach špatný rádce. Církve ve střední Evropě potřebují změnit dikci i strategii, od jalového „bránění“ přejít k dialogu založeném na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti.

Není těžké si povšimnout skutečnosti, že letošní oslavy jubilea 600 let upálení Mistra Jana Husa, jsou poměrně skromné, spíše z povinnosti než z nadšení a přesvědčení. Ostře to kontrastuje s okázale velkorysými oslavami výročí příchodu slovanských věrozvěstů (2013) či s již nyní naplánovanými aktivitami spojenými s výročím narození císaře Karla IV. (2016).

Právě v rozvíjejících se městech se znovu vrací problém radikální chudoby, kdy lidé z nějakého důvodu neschopní se o sebe postarat nemají oporu v příbuzenských vazbách či sousedské pospolitosti. Mezi chudé nepochybně patřili lidé, kteří byli závislí na podpoře církve, zbožných bratrstev, venkovských či městských samospráv.

Raný středověk znamená návrat k historicky tradičnímu modelu, kdy se o své potřebné stará rodina, případně venkovská pospolitost. Drtivá většina populace žije na venkově a živí se zemědělskou produkcí. Pokud jde o otázku chudoby venkovské populace, ta se silně přeháněla.