Slova. Zdálo by se, že tváří v tvář šklebu smrti a zmaru nezbývá nic než mlčení. Ale jsme lidé. Musíme mluvit, abychom nějak uchopili a zvládli to, co se stalo. Musíme mluvit už proto, abychom zlu a zmaru nenechali poslední slovo. 

Mezi rozhořčené debaty počátku prázdnin se mezi debaty o významu díla a životního odkazu Milana Kundery a vášnivé komentáře výroků Jaroslava Duška vmísil jeden spíše vnitrocírkevní a mezicírkevní ale nikoliv méně emotivní spor.

Krátce po zvolení nového prezidenta se otevřela otázka, zda slavnostní inauguraci doprovodí nějaký náboženský rituál, duchovní obřad. Na jedné straně Petr Pavel v debatách nemlžil a označil se za ateistu, na straně druhé chtěl navazovat na prezidentství Václava Havla, který patřil mezi ty prezidenty, kteří si nechali sloužit pražským arcibiskupem slavnostní Te Deum, stejně jako nesourodá dvojice předchůdců Emil Hácha a Klement Gottwald.

Vydání knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli v roce 2012 vyvolalo obnovený zájem o životní osudy kněze královéhradecké diecéze úzce spojeného s Vysočinou P. Josefa Toufara (1902–1950). Díky ní  se ukázala jeho lidská a kněžská osobnost, která dosud stála ve stínu událostí závěru jeho života, kdy byl v důsledku mimořádných úkazů v kostele v Číhošti odvlečen komunistickou státní bezpečností a následkem čtyř týdnů výslechů v podzemí valdické kartouzy umírá ve svých 47 letech v sanatoriu v Praze při marném pokusu lékařů zachránit jeho život pro připravovaný politický monstrproces. 

Patřím do generace, kterou hodně ovlivnil jeho proslulý Úvod do křesťanství. Přečetl jsem mnoho jeho prací nejen teologických, ale i k evropské identitě a hodnotám, byl mi blízký jeho důraz na nezastupitelný přínos západní civilizace, křesťanství a katolické církve k rozvoji lidstva.