Kulaté výročí ukončení čtvrté a poslední části druhého vatikánského koncilu (1962–1965) je příležitostí se zamyslet nad jeho dopady a odkazem. Nepochybně za šedesát let se svět razantně proměnil a proměňuje, takže žádná sentimentální nostalgie koncilových veteránů nepomůže církvi hledat řešení jejich současných problémů.

Stejně jako papež František i objekty Martina Skalického nám pomáhají najít krásu v tom, co je vyhozené, poškozené, nepotřebné, protože i to patří do řádu Božího stvoření, protože právě tam lze najít něco hluboce pravdivého a autentického, skutečně krásného na rozdíl od „krásných“ vyhlazených a nablýskaných věcí, kterými máme sklon se obklopovat.

Neuvěřitelných devadesáti let se v duchovní svěžesti a ve své typické otevřenosti novému přiblížil světový teolog, inspirativní duchovní a charismatický člověk Karel Skalický. Muž, který navzdory věku nadále píše, káže, studuje a poznává, inspiruje a především je blízko těm, kdo ho potřebují.

Slova. Zdálo by se, že tváří v tvář šklebu smrti a zmaru nezbývá nic než mlčení. Ale jsme lidé. Musíme mluvit, abychom nějak uchopili a zvládli to, co se stalo. Musíme mluvit už proto, abychom zlu a zmaru nenechali poslední slovo. 

Mezi rozhořčené debaty počátku prázdnin se mezi debaty o významu díla a životního odkazu Milana Kundery a vášnivé komentáře výroků Jaroslava Duška vmísil jeden spíše vnitrocírkevní a mezicírkevní ale nikoliv méně emotivní spor.