Bylo patrné, že konfrontační postoj vůči modernímu světu a budování paralelní kontraspolečnosti nepřinesl výsledky a nedával naději na zásadní zvrat v budoucnosti. Papežové piánské epochy jako např. Pius X. provádí velmi radikální reformy (např. nový kodex kanonického práva), ale nebyli připraveni na zásadní průlom.

Už ve 30. letech bylo v některých zemích a některých kruzích katolíků patrné, že mentalita ghetta či obležené pevnosti panující v 19. století ztrácí svou přitažlivost. Společenské elity měly již jiné starosti než bojovat s církví, a navíc se objevily mnohem strašlivější nepřátelé než liberální, antiklerikální režimy 19. století.

Vzhledem k svérázné „debatě“ okolo článku Druhý vatikánský koncil, náčrt předběžné bilance, který se omezuje na trapnou „dojmologii“, že podle vzpomínek názorového oponenta a jeho rodičů dříve chodilo do kostela lidí více,   je – zdá se – vhodné nabídnout  stručný článek, který podává základní fakta o situaci „předkoncilní církve“, tedy o stavu církve v 50. letech 20. století.

Víceméně všichni se dnes shodnou, že se nenaplnila očekávání spojená s Druhým vatikánským koncilem. Příčin je mnoho, některé se při nejlepší vůli nedaly překonat. Řada lidí se domnívá, že koncil šel ve změnách příliš daleko, jiní, že naopak příliš málo. Nespokojenost jedněch i druhých pak vyvolává komponovaný charakter dokumentů, kde si lze nalézt potvrzení i zcela protikladných přístupů. Proč koncil nenaplnil očekávání, vždyť ještě na prahu šedesátých a sedmdesátých let byly vyprodané sály při přednáškách koncilních teologů, počty seminaristů i řeholnic kulminovaly a mezi evropskou společností a církví probíhaly jakési druhé líbanky?

Druhý vatikánský koncil znamená v dějinách katolické církve jednu z jejích zásadních, paradigmatických změn. Stejně jako přechod křesťanství do helénského prostředí, změny statusu na státní náboženství pozdní římské říše či adaptace na radikálně odlišné podmínky života v raném středověku, i Druhý vatikánský koncil znamená důležitý předěl v dějinách církve.