Před časem jsem slyšel vyprávění o jisté letniční křesťance, která na smrtelném loži, nevnímaje už příliš realitu, ještě občas procitla, a se slovy: „Ježíši, Ježíši, miluji tě!“ opět upadla do agónie. Tak se to alespoň událo podle vypravěče, který chtěl na příběhu demonstrovat ideál, ke kterému je žádoucí směřovat. Přiznám se, že můj první pocit z příběhu by se dal popsat slovy o tom, že ona žena musela mít takříkajíc „vymytý mozek.“ Jsa však sám letničním křesťanem, rychle jsem se tehdy zastyděl.

Lze dávat pojmům nové, lepší obsahy? A lze naopak zprznit krásný jazyk, vzletné ideje, věrnou symboliku či přesnou liturgii obsahy temnými a falešnými? Otázky zdánlivě kavárenské, důsledky jejich odpovědí však zásadní.

Otázka v nadpise předpokládá u laskavého čtenáře obdobné konotace uvedených pojmů, jaké má autor textu. Slova „křesťan“ či „konzervativní“ implicitně počítají s tím, že existuje univerzalita, objektivita, ba i výlučnost.

Některé sociální fenomény se v historii cyklicky opakují, jiné (a není jich málo) zasáhly dnešní civilizaci bezprecedentním způsobem poprvé v historii.

Mnozí křesťané považují termín „homofobie“ za ideologicky zatížený a irelevantní. Mají za to, že tímto termínem gay aktivisté označují skutečnost, že jim nejsou přiznávána stejná práva jako homosexuálům.