Ano, to všechno se mělo stát, bylo to předpověděno (nikoli předurčeno). V dějinách je podobných případů mnoho, dokonce i obecněji můžeme říci, že dějiny jsou plné křivd, utrpení, krve, nenávisti. My žijeme ve svých iluzích, schématech a ve svých lžích proto, abychom nemuseli vidět, že to tak je i teď a tady. Že i my jsme takoví! Měli jsme štěstí, že jsme se narodili těm a těm rodičům, že jsme dostali takovou a takovou výchovu, že nás minula nejhorší pokušení, ale třeba už zítra padneme stejně jako ti, které z bezpečí svých domovů dnes soudíme. Jsme zlí, ale nejde to (zatím) vidět, protože naše situace je (relativně) dobrá. A někdy později zase tváří v tvář smrti pochopíme, že nemáme nic, že jsme nikdy nic neměli, že nám smrt bere všechno. Budeme se marně chytat svých bůžků, svých kulturních vzorců, lidských institucí a lidského vědění... vše se vymkne z našich rukou. Tak podivný a těžký je osud lidstva.

Je naděje? Naděje je to správné slovo, protože lpí, ale neupíná se, protože je stále na cestě k cíli. Iluze nám dává jistotu, naděje lpí na pravdě, kterou hledá. Přesto přese všechno to nevzdát, ačkoli z lidského hlediska je prohra nutná. Nevzdát naději. Mysticky jde Kristus obklopený hulákajícím, krutým zástupem a bitý surovými vojáky na Golgotu v každém člověku, který to nevzdal. Jde na Golgotu, kde prohraje, kde umře v nejhorších mukách, ve kterých (pokud zcela odmítneme doketismus, budou nám další slova znít přirozeněji) se celkově zhroutí. Bůh Abrahámův, ten nepochopitelný, obrovský Bůh, který nás volá k absolutnímu vztahu, tedy k víře, k radikálnímu vystavení se nevypočitatelnosti plní ve zcela unikátním a ohromujícím mystériu svůj pradávný slib (Gn 22,18). Krédo to vyjadřuje těmito slovy: "Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben." Ale proč? Hluboká hříšnost a porušenost naší existence, o které mluví už Starý zákon (např. Gn 6,5), se ve vztahu Boha k nám stala příčinou dějin spásy. Jejich vrcholem a zároveň vrcholem Boží lásky k tvorstvu je utrpení a smrt Boha, který ve vztahu k nám přijal a protrpěl naše hříchy (Ř 8,3-4), v důsledku toho nám je odpustil (Ko 2,14) a pozval nás k celoživotnímu následování jeho příkladu (Mt 16,24-27) a k podílu na svém božství (Ř 13,14, 2 P 1,4). On nás spasil; spasil nás, protože nás miluje. To ovšem není nějaký happyend, nějaký návrat do stavu iluzí, ve kterých se budeme cítit bezpečně a klidně.

Láska ve světě prohrává. Ne snad proto, že by lidé nedovedli ani trochu milovat, že by nutně vždy musela být vyhlazena nějakou veleradou, ale proto, že chce mnohem více, než svět dokáže dát. Toužíváme po lepším světě a většinou tím chtě nechtě myslíme svět, ve kterém by nám bylo líp, ve kterém by ovšem láska znovu prohrála. A tak svým hříchem my všichni křižujeme Krista, neboť kvůli nám všem přišel, aby nám nabídl spásu. Byl v mystickém smyslu ukřižován našimi hříchy. Dokonce bych řekl, že i kdybych byl na světě jen já sám nebo Ty sám, i tak bychom nemohli najít spásu, aniž by Kristus umřel na kříži. Hloubka naší hříšnosti bude vždy po lidsku bagatelizována; ano, vždyť my lidé člověk člověku nemáme až zas tak co vytýkat. Ale tváří v tvář Kristu, nikoli Boží výtce, nýbrž Božímu odpuštění, můžeme propast nelásky v sobě konečně uvidět. Zřejmě si také uvědomíme, že láska v nás není naše, ale že se jí máme nechat přisvojit, že musíme růst v lásce, růst z Boží milosti a žít z naděje v Boží odpuštění. A že při tom všem to všechno, ten obrovský Boží dar lásky můžeme odmítnout a spadnout zpět do bezmezné absurdity světa. Kdo by však myslel, že tu hovořím o něčem, co se dá přeložit do řeči litery, nominální příslušnosti k různým konfesím, do jazyka právníků a filozofů, ten se nesmírně mýlí.

Jde o člověka, o každého jednoho člověka, který kdy žil, žije a který kdy bude žít; jde o celé tvorstvo (Ř 8,19-22). Jde i o ty, kteří nikdy nemohli o Kristu slyšet, kteří ale mohli milovat, a tak se narodit z Boha, neboť každý, kdo miluje (kdo se nechal přisvojit láskou, která je v něm), narodil se z Boha a Boha zná (1J 4,7). Připojil se totiž, ať už o tom ví, nebo neví, ke Kristu v Getsemanech, ke Kristu na Golgotě. Kristus, který kráčí pod tíhou kříže na místo svého umučení, Kristus umdlévající vyčerpáním, přibitý a vyzdvižený Kristus, kterému pod ním stojící matka a svatý Jan možná jen ještě víc připomínají jeho opuštěnost, je ten Bůh, jenž je s každým z nás jako milující s milovaným.

Když visel v mukách na kříži, lidé chodili kolem a posmívali se mu... Volali na něj, ať sestoupí z kříže, je-li Synem Božím. Snad kdyby sestoupil, klaněli by se mu, uctívali by ho, protože moc je to, co nás dovede získat pro naše modly, kterým se zbožně klaníme, nikoli láska. Náš vlastní prospěch bývá tak či onak naším náboženstvím. Ale Ježíš nesestoupil, protože miloval; miloval, i když se zhroutil, i když přestal věřit, že ho Otec neopustil (Mt 27,46). Klesl až na dno. On totiž nebyl modla, nebyl superman, jenž nám imponuje svou mocí, se kterou překonal nebezpečí. Kristus kříži podlehl, umřel.

"Prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i před lidmi byl ukřižován, a my jsme doufali, že on je ten, kdo má vykoupit Izrael." Tak mluvili dva Ježíšovi učedníci na cestě do Emauz (L 24,19-21). Mysleli stále v dimenzi tohoto světa, v němž láska prohrává. Ale co bude s tím množstvím lásky, která prohrála od počátku věků až do jejich konce? Neptám se, co bude s naším prospěchem, s našimi modlami, s námi! Ptám se, co bude s láskou. Láska v nás se ptá, co bude s láskou: ptá se, co bude s utrpením konkrétních lidí, co bude se smrtí, s absurditou... ptá se jinak než my, kteří při představě umírání jiných myslíme především na to umírání své. Bude to všechno zapomenuto, ztratí se to v nicotě nebo v nějakém abstraktním principu? Nebo je tu naděje v nový svět, v jiný svět, v němž by láska mohla žít a všechno naplnit? Byl Ježíš Kristus jen ztroskotaná oběť nádherné iluze, nebo fakticky, konkrétně dává vítězit lásce? Co asi museli cítit apoštolové od pátečního večera do nedělního rána?

Zdá se, že ačkoli jim Ježíš dávno před velikonočními událostmi často kladl na srdce to, že bude a musí být umučen a vzkříšen, oni mu nerozuměli. Petr ho hned při první předpovědi utrpení od podobných myšlenek zrazoval (Mt 16,21-23). Když potom Ježíš apoštolům znovu odkryl to, co ho čeká, nedbali toho a začali se hádat o tom, kdo z nich je větší (L 9,43-48). Sám Jan uznává, že dokud s Petrem neuviděl prázdný hrob, nevěřil, že Kristus vstane z mrtvých, že podle Písma musí vstát z mrtvých (J 20,9-9). Ta, která prázdný hrob uviděla (v neděli ráno) jako první, totiž Marie Magdalská, interpretovala celou událost tak, že Kristovo tělo někdo ukradl a přemístil pryč. Jednou z nejpůsobivějších scén celého Písma je scéna, ve které plačící Marie Magdalská potkává kohosi, jehož považuje za zahradníka – a ptá se ho, zda on přemístil to mrtvé tělo a kam ho dal. V okamžiku, kdy domnělý zahradník ženu oslovil, došlo k něčemu ohromujícímu, ona se totiž obrátila a poznala v něm Vzkříšeného. Můžeme si klást otázky, na základě čeho Jan uvěřil, když spatřil pouhý prázdný hrob... a proč Marii Magdalské prázdný hrob nestačil. Velmi obtížně také budeme vysvětlovat to, co se dělo v nitru té, která v domnělém zahradníkovi poznala Krista. Ještě v neděli večer se zjevil Ježíš všem učedníkům kromě Tomáše, jenž tam tehdy nebyl. A tento Tomáš odmítl uvěřit svým druhům, když mu řekli, že viděli vzkříšeného Pána (J 20,24-25). Proč jim nechtěl uvěřit? Nedůvěřoval jim snad? Dá se předpokládat, že v jiné věci by jim věřil bez obav a úplně, třeba kdyby se jich ptal, co měli včera k večeři. Řekl jim, že teprve až uvidí na rukou Vzkříšeného stopy po hřebech, až do nich vloží svůj prst a svou ruku až vloží do rány na jeho boku, teprve potom uvěří.

Víra ve zmrtvýchvstání Kristovo totiž není pouhé akceptování informace (jak by ostatně ta informace měla znít? – nebo: jaká slova vystihnou tu mystickou událost?), není to ani pouhé přijetí něčí autority, konečně není to jistě ani to, že někdo byl prostě vychován v duchu nějaké tradice. Mnohem více je víra angažovaný vztah, ve kterém se musíme umět spolehnout, žít z Boha, nechat se jím prostoupit, vyjít z krunýře svých jistot a znovu a znovu překročit svůj Jordán. Písmo svaté nám dosvědčuje, jak složitý, kostrbatý a křehký je to proces, kolika nebezpečím je vystaven a také na jakých mystických základech individuální zkušenosti s Bohem stojí. Ti, kteří měli největší víru, byli často považováni za bezvěrce, za rouhače podobně jako sám Ježíš Kristus, obílené hroby schémat se vydávaly a vydávají za to, co se má a musí, a farizej donekonečna bude rozžínat plameny inkvizice a nenávisti. Zřejmě právě proto se ptal Tomáš, protože chtěl věřit. Vzkříšený se nakonec ukázal všem učedníkům, tedy i jemu. Nevznesl na adresu Tomášovu jediné slovo výčitky, ukázal mu své rány a vyzval ho, ať do nich vloží své ruce. A evangelista se nezmiňuje o tom, že by to apoštol Tomáš vskutku udělal (J 20,26-29). Odpověděl Vzkříšenému jen: "Můj Pán a můj Bůh!" Jak a proč svatý Jan podle prázdného hrobu uvěřil? A jak Máří Magdalská uvěřila podle jediného slova oslovení, které vyřkl domnělý zahradník? Konečně na základě čeho uvěřil nevěřící Tomáš? Velikonoční příběh ve svém vyvrcholení dává možnost procítit mystérium víry – a klade nám otázku, jak a proč věříme my.

To jsou všechno věci, nad kterými přemýšlím o Velikonocích dnes. Svátky jara s pomlázkou a s piškotovým beránkem jsou mi zcela lhostejné. Ostatně, pokud už o tom hovoříme, pravou oslavou jara jsou spíše první sněženky, petrklíče, rozvodněné potoky a žluťásek mihotající se nad květy lýkovce. Ale jaro má v sobě nádech smutku a zmaru. Představa, že se nám vrátilo, je iluze. Jaro nevstává z mrtvých. Loňské jaro je pryč a to letošní je jiné. Miluji svět, miluji život, miluji krásu a vím, že to vše musí umřít. Představuji si svět, v němž bude moci žít moje láska s celým milovaným tvorstvem v Boží náruči, očištěná od všeho falešného, navěky. Vím, že já sám jsem té lásce překážkou, neboť jsem takový, jaký jsem; vím, že musím zemřít, abych žil (Mt 10,39), abych žil z toho, že ve mně žije Kristus (Ga 2,20). Milovat, a proto umírat.... ten složitý proces nového života. A nevím, zda ten život nastane, pouze věřím v lásce, v níž jsem se dotkl Boha, že jsem se z něj narodil (1J 4,7), že se z něho stále rodím, obrozuji. Neumíme definovat vzkříšení Kristovo, neumíme definovat smysl života, ale život má smysl, stejně jako Kristus vstal z mrtvých.