Debata o muslimské bouři odporu k uveřejnění karikatur proroka Mohameda se přelévá z břehu svobody slova k břehu urážky náboženského cítění a obě strany mají svou pravdu. Zobrazení muslimského teroristy s bombou na hlavě by nebylo daleko od reality, kdyby se ovšem netýkalo posvátného proroka, jenž zemřel v době, která časované bomby neznala. Zatímco inkriminované karikatury přebírá stále více evropských médií, Arabové pálí evropské vlajky, vyhrožují redaktorům smrtí a bojkotují evropské zboží. Vydavatelé pod záminkou porušení tzv. politické korektnosti propouštějí editory. Velvyslanci evropských států se muslimům omlouvají, ti však jim zapalují ambasády. 

Příznačné je, že muslimský útlocit pro posvátnost náboženských symbolů, který se neomezuje jen na muslimský svět,  končí na prahu jiných náboženství. Židovské ani křesťanské symboly muslimovi svaté nejsou. To svoboda slova v evropském pojetí a na evropské půdě se nepáře ani s Ježíšem Kristem, jak  jsem se o tom sám přesvědčil, když jsem kritizoval publikaci, jež hlavní  postavu křesťanství hanobila nejen obrazem, ale i písmem. A nejen, že můj podnět k prošetření, zda se nejedná o trestný čin hanobení náboženského přesvědčení, byl úředně velmi rychle odložen, ale ještě jsem byl obžalován, že nerespektuji svobodu slova.

Ze srovnání těchto kauz plyne, že  co je možné v Evropě ve vztahu ke křesťanskému symbolu, není možné v Evropě ve vztahu k symbolu muslimskému. Zatímco pro urážky křesťanství platí svoboda slova, proti urážkám islámu chrání „politická korektnost“. Ale ani prorok Mohamed nezačal být chráněn touto „politickou korektností“ dříve, než jeho vyznavači nezačali vyhrožovat terorem. Jak je tedy zřejmé, pokud by také křesťané začali hrozit násilím, šel by hanopis „Život Ježíše“   pravděpodobně do stoupy a vydavatelé by se patrně  dočkali  trestního postihu.


Kdyby z tohoto nestejného posuzování obdobných kauz měl být vyvozen obecnější závěr, patrně by musela být pro používání svobody slova přijata určitá pravidla. Zlatým pravidlem by měla být zásada používat svobodu slova s vkusem, citem a ohledem na důstojnost všech lidí, a to zvláště v tak citlivé oblasti, jako je náboženské cítění. A pokud by se přesto vyskytl případ urážky náboženského citu, neměl by mít civilizovaný zákonný postup proti tomuto provinění  menší účinnost nežli jiné, tvrdší postupy. Nebyl by žádný důvod se radikalizovat, ale naopak - byla by obnovena důvěra ve slušnost, odpovědnost a spravedlivou vyváženost mezi proviněním a trestem.

Autor je poslancem Parlmentu ČR za KDU-ČSL