Co vás vedlo k tomu, že jste právě nyní, téměř sedmnáct let po demokratickém převratu, zveřejnila v MFD 6. 10. svůj článek "Církev: Nejasno kolem agentů?"
Posledním impulsem k tomu bylo, že na celonárodní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi promluvil biskup František Lobkowicz. Tehdy jsem si řekla, že toho je už moc. To je jako políček do tváře, protože on měl hlavní homilii a přitom je o něm všeobecně známo, že byl veden jako agent ve svazcích StB.

Ale biskup Lobkowicz vám při chatu Katolického týdeníku na vaši konkrétní otázku ohledně spolupráce s StB odpověděl, že se už mnohokrát omlouval, a pokud to někdo chce slyšet, že se omlouvá ještě jednou. Proč jste tuto omluvu nepřijala?

Protože to není omluva, ale výmluva. Při jeho spolupráci s tajnou policií byly dvě fáze. Biskup Lobkowicz říká, že to udělal kvůli návštěvě příbuzných v zahraničí. To je přinejmenším neslušné – nebudu přece podepisovat spolupráci s StB, abych se dostala na Západ! Tohle bylo někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tehdy byl kandidátem spolupráce. Ale pak byl veden ve svazcích StB ještě jednou, a to jako agent „Plzeňák“, od března 1984 až do konce komunistického režimu. Jeho zatím poslední dochované udání pochází ze září 1989, kdy byl „úkolován“ na biskupy. Jeho svazek byl „živý“ až do pádu totality a byl hned 1. prosince 1989 skartován.

(Biskup Mons. František Václav Lobkowicz pro Magazín ChristNet: „Nevím, co povědět k vyjádření paní doktorky Křížkové. Do Staré Boleslavi mne jako hlavního kazatele pozval pan arcibiskup,  Miloslav kardinál Vlk. Je mi líto, že má homilie vyvolala u paní doktorky pobouření, ale snad jsem  neřekl nic tak špatného. K námitkám vůči mé minulosti mohu zopakovat jen to, co jsem již na její dotaz odpověděl v Katolickém týdeníku: před Pánem mám svědomí čisté a také před těmi, kteří mně věří. U těch, kdo mi nevěří, mohu pouze doufat v odpuštění. Je mi upřímně líto, že paní doktorka tak neučinila. A co se týče mého "úkolování"  v září 1989, jistě bych si na to vzpomněl, kdyby cosi takového bylo. Docela by mě zajímalo, koho jsem v ono září udával. Chci jen poznamenat, že jsem si v době totality užil výslechů a jiných šikan StB dost a dost. Když přišel 17.listopad, netušil jsem, že stresy budou v jiné formě pokračovat i nadále. Ale je to asi ten kříž, který třeba nést.“)

(Repliku Dr. Křížkové připravujeme k vydání)


Co říkáte na reakci Arcibiskupství pražského, které v reakci na váš článek poukazuje na dva dokumenty z roku 1992: Pastorační dopis biskupů a článek kardinála Vlka „Církev a lustrace“ ?

Nám, signatářům otevřeného dopisu kardinálovi Vlkovi, vůbec nejde o lustrace, protože „církev má jiné cesty“, jak píše kardinál. Ale pak ta cesta musí být průhledná, musí být jasná. A to jde jedině přes pokání. O lustrace nám vůbec nejde: to musí být něco hlubšího, bytostnějšího, z hloubi srdce. To musí být opravdové obrácení.

A to postrádáte u kněží – spolupracovníků StB, kteří prošli vaším životem?

Naprosto u všech. Když se nezdaří jít cestou pokání, tak to vede k rozkladu. Proto jsem při předání našeho otevřeného dopisu dne 30. června řekla kardinálovi Vlkovi: „Dobře, toto kněží udělali, už se stalo, ale když se konalo druhé zasedání Plenárního sněmu, tak to tam mělo zaznít.“ Na druhé zasedání Plenárního sněmu se na téma vyrovnání s minulostí připravoval materiál – a bylo to smeteno ze stolu. Nejenže se to nesmělo projednávat, ale nesměla se k tomu ani otevřít diskuse.
Když se člověk dopustí nějaké viny či provinění v osobní oblasti, rozhodnutí k obrácení a následné pokání je velice těžké. Já sama jsem konvertitka, tak to dobře znám. Jako rozvedená matka tří dcer vím, že člověk musí přijmout a nést důsledky svých činů, i když je k tomu někdy třeba velké sebezapření. Nestačí jednorázově zalitovat – a jet dál. Člověk, který má za sebou dlouhou spolupráci s StB, třeba dvacetiletou, ten je v tom zapleten jako v osidlech, a ty se musí postupně rozplést. Měl by pochopit, že se nemůže hned hrnout do nějakého vysokého úřadu. Slušelo by se žít aspoň nějaký rok v ústraní, věnovat se rozjímání a službě. Tím spíše, je-li to řeholník.

Znáte naopak nějaké pozitivní příklady kněží, kteří se postavili komunistické StB?

Spolupracovníci StB z řad kněží tvoří vlastně jen malé procento, ale doplácejí na to ti duchovní, kteří obstáli. Já sama jsem jich poznala desítky. Jde převážně o kněze-mučedníky a řeholníky a řeholnice, vězněné léta v komunistických lágrech. Vím, že jim nesahám ani po kotníky, ale chtěla bych obstát v situaci, do které jsem postavena, aby se za mě nemuseli stydět. Nejde však jen o mou vlastní zkušenost. Chlapci, kteří se v tom vyznají, mi říkali, že když studovali v archivu materiály kněží, dostali se také ke svazku Tomáše Halíka, který byl nějaký čas veden jako kandidát tajné spolupráce. Po čase na něj estébáci přišli s tím, že už ho dlouho sledují a ověřili si, že je tajně vysvěcený kněz. A uhodili na něj: Buďto nám to podepíšete, nebo se to všecko rozjede a půjdete do kriminálu. On na to řekl: „No prosím, dělejte, co umíte.“ A nepodepsal naprosto nic.

(Tomáš Halík pro Magazín ChristNet: " Já sám jsem svazek, který proti mne vedla  STB, v  Pardubicích neviděl, mám jen informace z druhé ruky.  Slyšel jsem, že mne STB  vytipovala jako někoho, koho by mohla  zlomit a příp. poslat jako agenta do  Vatikánu, ale po řadě  výslechů došli k názoru, že se jim nepodaří mne zastrašit  ani koupit a nechali toho. Musel jsem jen opustit své tehdejší  zaměstnání (a až  když jsem  po dlouhém hledání nastoupil  na protialkoholním oddělení v Apolináři,  prý usoudili, že  tam už nemůžu nikoho zkazit), nesměl jsem cestovat ani do  Jugoslávie,  občas mne nejrůznějším způsobem šikanovali, ale to nestojí  za řeč -  na ten proces, kterým  hrozili, asi neměli dost  materiálů (v naší skupině "podzemáků"  ani  mezi mými přáteli, kteří byli  zasvěceni do mé "ilegální  činnosti" se žádný zrádce nenašel) a rok 1983 nebyl  rok  1953. Při výsleších používali  různé metody  zastrašování, slibů a psychického nátlaku  (ale bit jsem například nikdy nebyl);  nemyslím však, že by  měli skutečný důkaz, jsem byl tajně vysvěcen (považovali  mne spíš za "vysokého funkcionáře jezuitského řádu", jímž  jsem však nebyl).  Dokonce jsem nabyl dojmu, že měli ke mně  určitý respekt: jednak kvůli  tomu jasnému a klidnému "ne"  k spolupráci a pak snad kvůli tomu, co mi jednou  cestou z vyšetřovny  jeden z vyšetřovatelů procedil mezi zuby: "Víte, že se nám  přes všechny snahy nepodařilo najít ve vašem soukromém životě  něco, čím by se  vás dalo kompromitovat? Ale nemyslete si,  takové materiály můžeme na kohokoliv  vyrobit za pár hodin,  to byste se divil!"  Já sám se však za žádného hrdinu  nepovažuji  - ve srovnání s mučením a dlouholetým vězněním kněží  v padesátých  letech naše zkoušky byly nepatrné a opravdu  nevím, čemu byli vystaveni ti, kteří  selhali a proto je rozhodně  nechci soudit. Vím o pár lidech, že na mne donášeli,  čekal jsem, že možná přijdou a pokusí se to  omluvit nebo vysvětlit, ale neudělali  to a při  náhodném setkání s  nimi jsem měl tak trapný pocit  studu jaksi místo nich, že  jsem jim nic neřekl a snažil jsem se vžít do toho,  jak jim  asi je a necítil jsem ani vztek, spíš nějakou směs studu, lítosti  a  smutku.")


A mně je hrozně líto, že na jedné straně se nám do očí vysmívají „svatí funkcionáři“, kteří šplhají bez ohledu na to, co za totality dělali, a na druhé straně stojí tito skvělí kněží, kteří zůstali Kristu věrní. Lapeni v osidlech StB jsou ale všichni, protože žádný farník se neubrání skryté otázce: „A co ten náš…, nebyl on také agent StB?“ Pokud se tohle nezprůhlední, tak je to pro církev katastrofa. Zůstane naprosto nedůvěryhodná. Za každým knězem, který se narodil před rokem 1970, straší otazník: Nebyl on náhodou také agentem?

Církev je pro mě velmi důležitá, spojuje mě s otcem Zvěřinou i s mučedníky, kteří už zemřeli. Drží mě zkušenost, kterou jsem prožila s těmito svědky nebe na zemi. Ale pro moje děti – a ještě víc pro vnoučata – je církev nečitelná a nedůvěryhodná. Moje nejmladší dcera Ester mi řekla, že když se dozvěděla, že pater Prokop na nás donášel, začala ztrácet důvěru v církev jako takovou. Bojím se o mladou generaci. Člověk potřebuje společenství, nemůže žít svoji víru na vlastní pěst. Protože mám deset vnoučat a k sedmdesátinám i prvního pravnoučka, leží mi tolik na srdci, aby církev byla věrohodná, aby byla čitelná pro mladou generaci, aby byla přitažlivá. Mladí křesťané nežádají benevolenci, mnozí jsou ochotni vydat se pro druhé, ale nesnesou podvod a přetvářku.

 

Jak by podle vás měla vypadat integrace všech složek církve, té oficiální a té bývalé – podzemní?

Já vidím naději na přežití v tom, že se opět vytvářejí malé kroužky věřících, tak jako za totality. Například u nás v penzionu seniorů na Střížkově se o nás duchovně stará Církev bratrská. A v té naší skupince nejsou žádné bariéry, je čistě ekumenická, nezáleží na tom, zda je někdo v té či oné církvi nebo zda byl nevěřící, někteří byli třeba kdysi i komunisty, ale dohromady tvoříme krásné společenství. Je nás kolem dvacítky, máme se rádi a scházíme se každý týden nad Biblí a k modlitbě. A myslím si, že v tom je naše budoucnost jako lidu Božího. Všichni jsme Církev Kristova, a to je důležitější než všechny předsudky, které nám jsou podsouvány zvenčí.

 
Vaše dcera Ester Janečková moderuje v České televizi pořad Pošta pro tebe. Pozvala byste do tohoto pořadu někoho z lidí, kteří vám ublížili, byla byste se s ním schopná setkat?



Ano, ohromně bych o toto setkání stála. Ale jako matka moderátorky nemůžu v tomto pořadu vystoupit. Škoda. V naší farnosti působili tři spolupracovníci StB a všichni ještě žijí. Moje největší touha a největší přání je, aby se věci v naší farnosti daly do pořádku. Kdybych si je mohla pozvat a kdyby došlo k odpuštění a smíření, tak bych byla moc šťastná.

První část rozhovoru najdete zde

PhDr. Marie Rút Křížkovou je literární historička, bývalá mluvčí Charty 77 a katolická aktivistka. Více informací v encyklopedii Wikipedia

Foto: ČT