120 let je dlouhá doba. V případě Josefa Toufara nám připadá kratší, protože to, s čím si jej nejvíce spojujeme, je nám o téměř 50 let blíže, a protože obnovený zájem o něj je ještě mladší a i eticky se kryje s počátky naší novodobé svobody, ohledáváním její podoby a vyrovnáním se s neblahou minulostí.

Na setkání už víc než rok a půl láká pěkná grafika, pochválit by zasloužila také celá komunikační strategie na sociálních sítích. Jenže líbivá fasáda není všechno a obléknout slušivé triko nebo mikinu s potiskem v barvách setkání sice potěší, ale nenaplní.

V posledních desetiletích výborně pracují neziskové organizace – charity, diakonie i jiné. Pomáhají pestrým skupinám lidí a pracují zde obětaví a láskyplní lidé. To by nás mohlo ukolébat ve falešném klidu, že pošleme dar a o všechny bude postaráno.

Při výročích velkých postav národních a evropských dějin se snažíme objevit něco, čím promlouvají do naší doby. Samotné připomínání by bylo zbytečné a jalové a nutně by muselo vyprchávat, pokud by jen dodávalo nějaký, často nejasně definovaný, moment do konstruování naší národní identity.

Čeští a moravští biskupové se podle zprávy radia Proglas 14. června v Praze sešli nad syntézou, která shrnuje synodální proces v Česku. To, co jsme v reportáži slyšeli, ve mně v první chvíli vyvolalo dojem, že biskupové dostali do rukou něco jiného, než co jsme diskutovali ve skupinách napříč diecézemi.