Druhý vatikánský koncil měl velký program. Druhý vatikánský koncil nelze vykládat v minimálním smyslu. Druhý vatikánský koncil potřebuje další implementaci zejména ve svém největším výdobytku, v novém vymezení způsobu, jakým církev funguje, podniká.

Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen před 60 lety, 11. října 1962, se stal přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve. Vzhledem k významu, který koncil hraje v dějinách, je skoro nemožné jej jen stručně postihnout. Prosím proto laskavého čtenáře, aby následující řádky chápal jako několik poznámek k velkému tématu, které mají zdůraznit specifické rysy koncilu a opravit některá tradovaná klišé.

Miloš Doležal dokonale ovládá umění dodržet dokumentární věrnost, a přitom nebýt suchopárný. To se projevuje nejen v tak zásadním díle, jako je literárně pojatý životopis P. Josefa Toufara, ale i v miniaturách z doby tak zvaného reálného socialismu. Jeho dílko zaujme svým neotřelým titulem: Jízda na skle ochcanou strání.

„Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života.“ napsal teolog a mučedník nacistického režimu Dietrich Bonhoeffer. 

S vyhlášením nové Konstituce řádu maltézských rytířů spojila některá zahraniční i domácí média výroky o silovém řešení a snaze Vatikánu ovládnout tento dosud suverénní řád. Jakékoliv kontroverze jsou vždy mediálně vděčné. Není třeba předstírat, že tento řád neměl v minulosti problémy, a zvláště v posledních letech jej provázely významné vnitřní neshody.