Zažít skutečnou solidaritu je něco úžasného, říká dlouholetá ředitelka litoměřické diecézní charity Růžena Kavková. V rozhovoru o poslání charity, chudobě a spolupráci duchovních a laiků je i kritická vůči vedení církve. "Když se ohlížím za těmi roky v charitě, musím říct, že asi nejtěžší byla komunikace s vedením diecéze," říká Kavková.

Nejenom listy apoštola Pavla, ale i evangelia jsou v jistém smyslu žánrem poutnické literatury. Zatímco Pavel urazil na svých misiích tisíce a tisíce kilometrů, evangelisté se jako poutníci motali ve zvláštním, posvátném Božím kruhu, jehož trajektorie je stejně zajímavá jako popis duchovního výstupu na horu, cesta do Říma či přežité ztroskotání.

Misionáři obláti skládají kromě slibů chudoby, poslušnosti a čistoty ještě slib vytrvalosti. Zobrazuje se v něm odhodlání jít za těmi nejpotřebnějšími, žít s nimi a milovat je. Nejsou charakterizováni specifickou spiritualitou, ale odhodláním vydat se pro druhé. Ostatně také výraz „oblatus“ znamená darovaný se druhému. O rozhovor jsme požádali představeného komunity v Plasích Vlastimila Kadlece.

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné.

V době, kdy se otázka „místa“, „role“ a „spoluzodpovědnosti“ laiků v církvi opět dostává do popředí v souvislosti s voláním po reformě, má přítomnost laiků v teologii prorocký rozměr: nebude jejich větší účast na životě církve znamenat zásadní výzvu pro budování církve zítřka?