Od římskokatolického kněze se očekává, že bude nejen žít v celibátu, modlit se breviář, oblékat se určitým způsobem při bohoslužbě, působit na základě rozhodnutí biskupa na určitém místě, zachovávat jasný životní styl, ale je také přesně vymezen jeho vztah k politické činnosti.

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“ a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. 

Ještě před Benediktovým pohřbem zaznívaly hlasité požadavky Benediktova brzkého svatořečení (“Santo subito”), čímž by se opakovalo to, co nastalo po smrti Jana Pavla II. a skončilo jeho svatořečením spolu s Janem XXIII. v dubnu 2014. Bylo by to déjà vu. Pohled na širší historický kontext nám pomůže význam tohoto tématu pochopit.

Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

V rozhovoru pro speciální číslo Revue Théologique des Bernardins (listopad 2016) věnované současné české teologii se nás, fr. Filipa a mě, naše tazatelka ptala, jakým způsobem a především jakou teologii děláme.