Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.

Klerikalismu se daří tam, kde přetrvala klerikální kultura minulosti. Tato kultura musela kdysi vyhovovat všem zúčastněným a přinášet jim výhody a bezpečí. Spoluutvářela stavovskou společnost, která ve středověku kromě poddaného lidu znala stav panský a duchovní. Panský stav měl (v ideálních představách) zemi vojensky chránit, duchovní stav zase vyprošovat nebeskou ochranu.

V týdnu od 5. do 12. února se konala v Praze evropská kontinentální synoda. Cílem tohoto setkání bylo navzájem si sdělit, jak vnímá výzvy současné doby církev v jednotlivých státech; hledat, jaká prožíváme napětí a jaké otázky potřebujeme řešit; a nakonec navrhnout, čím by se měla z evropského pohledu zabývat celosvětová biskupská synoda, která se sejde letos na podzim v Římě.

Je nezbytné stále připomínat, že válka není tak nádherná, krásná, jak se mnohdy líčí v těch velikášských opusech, že nepřinese slávu dobyvateli ani jeho zemi, ale že především přináší utrpení, zlo, smrt, nebo poškození života mnoha a mnoha nevinných lidí.

Když se před deseti (v roce 1998) na pracovních stolech teologů i filosofů objevila encyklika Fides et Ratio, řada tvrzení překvapila svou novostí a představovala radikální posun oproti encyklice Aeterni Patris (1879) v pořadí poslední stejného druhu. Položím tedy otázku : Jak je tomu dnes s přijetím takové originality? Můžeme a máme se ve vztahu k moderní kultuře spokojit s blahosklonností nebo jsou i křesťané povoláni k určité performanc?