Seznamka
Přemysl Pitter s Olgou Fierzovou
Autor: Radio.cz
Jako vám v šedavém zimním dni přiletí k oknu brhlík, modřinka nebo dokonce strakapoud, aby si vzali něco z darů, které jste jim připravili, a vy se ze všech těch barev a mihotání života radujete a jste šťastní, tak na mě odedávna působí malá nakladatelství, která se věnují vydávání opravdových démantů a perel. Sestupují a potápějí se pro ně hluboko a jsou sama v očekávání, zda světlo, které se v nich odráží, bude k lidskému oku laskavé a přívětivé. Daří se jim to podobně jako vám, kdo se ochotně a srdečně staráte o ty, kteří jsou slabí, nemocní, bezprizorní a hladoví. Těch drahokamů a perel není mnoho, jako není nadbytek samaritánů, služebníků a proroků, kteří se rozdávají pro druhé. Zdá se, že na světě je to tak zařízeno, aby zdánlivě malí a bezejmenní učinili vše, na co nestačí celé zástupy a různorodá společenství. Snad i proto přichází knižní nakladatelství SUSA lékaře, pedagoga, kazatele a spisovatele Zdeňka Susy ke čtenáři s tématem nad jiné důležitým a inspirujícím. Je jím život, dílo a osud samaritána, kazatele a publicisty Přemysla Pittera, o němž debatovali účastníci mezinárodní konference v červnu r. 2010 a které vychází v pečlivé edici Pitterova znalce Eduarda Šimka.
Služba jako nalezení sebe sama
Sedmnácté číslo Edice Hovory s názvem Evropský humanista Přemysl Pitter (1895–1976) z roku 2014 není jen tak ledajakým sborníkem přednášek a referátů, jak to někdy u konferencí bývá. Je to živé slovo svědků a Pitterových přátel. Je to zčásti i laudatio těch, kterým bylo Pitterem a jeho spolupracovníky pomoženo a kteří byli – řečeno bez přehánění – zachráněni při životě, naději a lásce. Jsou to úvahy o rozměru Pitterova univerzálního pro-lidského smýšlení a snažení, o jeho duchovní vizi a pedagogické, služebné praxi, které s ním sdílela řada ostatních, jejichž jména by neměla být nikdy zapomenuta. Vedle dřívějších prací o Pitterovi a jeho díle z pera Pavla Kohna, Tomáše Pasáka, Olgy Fierzové, Eduarda Šimka, Miroslava Matouše, Pavla Kosatíka nebo Tomáše Škrdlanta jsou jednotlivá osobní svědectví, úvahy, historiografické črty a vzpomínky jedinečnou příležitostí projít se spolu s Pitterovými obdivovateli po některých cestách jeho života a dát se prostoupit duchem / energií opravdové lidskosti a civilní zbožnosti člověka dvacátého a snad i následujícího století. Známe celou řadu humanisticky orientovaných autorů a tvůrců, ať už z doby T. G. M. nebo z generace Čapkovské, jejichž dílo patří právem do kánonu evropské, ne-li světové literatury, filosofie a umění, a které v mnoha ohledech vzdělávalo po celá desetiletí lidi různého věku a společenského postavení. Hlubinný, duchovní rozměr a étos Pitterova díla je však přece jen trochu jiný. Neručí se za něj pouze napsanými stránkami úvah, esejů a kázání, nýbrž hmatatelnou, účinnou a láskyplnou prací, která se místo do řádek prázdných stránek vpíjí do lidských srdcí. To poznaly spousty zachráněných dětí i dospělých, kteří i mnoho let poté vzpomínali na „strýčka Přemysla“ a „tetu Olgu“, stejně jako na ostatní vychovatele, lékaře a sociální pracovníky, s něžností a obdivem, které obyčejně náleží těm nejbližším – rodičům a přátelům. Nade vším, co Přemysl Pitter a jeho věrní konali, od pedagogické činnosti přes jeho kazatelské působení až k pomoci lidem utíkajícím po r. 1948 do relativně svobodných zemí, stála pevná a nadějná víra v Boha, pro kterého jsou lidé celého světa dětmi, a malé děti nadto těmi, kterým patří království nebeské. Ježíšovo Kázání na hoře mělo svůj reálný pozemský obraz v místech, kde působili dva muži, kteří vyšli z docela jiných životních podmínek. Jedním byl „Spravedlivý mezi národy“, samaritán a kazatel Přemysl Pitter. Druhým pak teolog, filosof, lékař a milovník Bachovy hudby, nobelista Albert Schweitzer.
Evropský humanista Přemysl Pitter (1895–1976)
Autor: Kosmas.cz
Od lásky ke svobodě a zase zpátky
Již od studentských let mě na Pitterovi zajímaly dvě velké přesažné skutečnosti. Jsou jimi láska a svoboda a otázka viny a odpuštění. Každý z autorů a každá z autorek předloženého sborníku tato témata připomíná, interpretuje a rozvíjí; zdá se, že ústřední motiv Pitterova života je atraktivní pro všechny lidi bez rozdílu vyznání, světonázoru nebo sociálního postavení. Láska. Chtělo by se říci – bezpodmínečná láska, jež nehledí ani na vnější, ani na vnitřní rozdíly a nevšímá si toho, co je druhořadé. Žité evangelium, slovo proměněné v čin, milování bez výhrad. Pitterovy děti z Milíčova domu, ze „zámků“ a z Mýta se shodují, že po prožitých válečných letech hleděly na tohoto dočasného ochránce jejich životů jako na člověka, jehož hlavní duchovní ideou bylo prosté, lidské, otcovské milování a opatrování bezmocných a slabých. I přes obvyklé nesnáze, které provázejí každé pedagogické vedení a výchovu, byla láska základní oživující silou, která vedla u dětí po přestálých neštěstích a ztrátách k jejich fyzickému a duševnímu uzdravení. Jak asi musela na tyhle maličké a později na dospělé exulanty a často celé rodiny v táboře Valka působit upřímná, nehraná, ne-divadelní laskavost a snaha pomoci druhému právě tak, jak on chce a potřebuje a jak se to v jeho jedinečném osudu jeví být nejlepší? Vždycky jsem měl dojem, když jsem zprostředkovaně – v dokumentárních filmech a na fotografiích – viděl některé z dětí, které prošly péčí Pitterova milosrdenství a účinné pomoci, že si do dalšího údobí svého života vzaly to nejcennější, co není závislé na tom, kolik toho mám, kdo jsem a jak vypadám: tedy lásku a ohleduplnost, toleranci a vnitřně prožitou zkušenost, že dobrými a ušlechtilými skutky nelze v lidském životě nic zkazit. Jen stěží odolatelná musela být též Pitterova potřeba vnitřní a vnější svobody, která tvořila podhoubí jeho života a služby. Tam, kde poznal jakoukoli ryzí hodnotu, neváhal si ji zvlastnit a učinit součástí svého myšlení a díla. Dovedl se zároveň kriticky vyjádřit vůči věcem a názorům, které nevyhovovaly jeho duchovní povaze a vidění světa. V tom mu byl velkým vzorem T. G. Masaryk, s nímž se neváhal střetnout nejen o rozsah a podobu pacifismu a jeho praktického uskutečňování. Domnívám se – a myslím, že se nemýlím – že i tento Pitterův požadavek racionální rozvahy a duchovní pravdivosti a svobody proměnil životy těch, kteří ho mohli pár měsíců či let nazývat svým „strýčkem“, zachráncem a přítelem.
Všichni jsme v tomto světě cizinci
Vina a odpuštění. Každodenní starost o děti a uprchlíky, a to zvláště na konci války a po ní, odhaluje jeden z nejdůležitějších prvků Pitterova služebného lidství. Je třeba pomáhat tam, kde už nikdo nepomáhá. Je potřebí suplovat sociální a pedagogický systém v okamžicích, kdy jeden jako druhý ve svých úlohách selhává nebo nestačí. A je bezpodmínečně nutné, aby se tak dělo bez ohledu na skutečné nebo domnělé viny rodičů, příbuzných, jednotlivých států nebo dokonce celých národů, bez ohledu na jejich víru, národnost, jazyk a kulturní zázemí a orientaci. Děti nemohou a nemají nést odpovědnost za činy svých rodičů a bezúhonní lidé nesmějí být v principu kolektivní viny šmahem odsuzováni jako spolu-pachatelé. Přesvědčit oběti války a hlavně děti o nezbytnosti odpuštění a smíření je pro mě jedním z ojedinělých zázraků, který se – ke škodě věci – ve společnosti tak často neopakoval. Přemysl Pitter předznamenal skoro o třičtvrtě století společenský i odborný dialog, který se bude vést nad tím, co přinesla druhá světová válka a první roky po jejím skončení. Se svými úvahami a pohledem na příčiny a zdroje lidského zla a nesnášenlivosti, a to na všech stranách konfliktu oněch děsivých let, zůstával dlouhou dobu sám a přineslo mu to řadu těžkostí, zápasů a nepřátel. Snad pomalu, ale přece se teď, 70 let po válce a po důsledné reflexi toho, co se stalo, ukazují být pravdivými Pitterova pozdní slova, kterými ve svém exilu cílil hlavně domů: „Všechno je v lidech: Bůh i ďábel. Záleží na tom, komu jsme se upsali.“ Jsem toho mínění, že obecná idea nenásilí a pacifismu, která je i mým přesvědčením, může mít i o něco odlišnější výklady a podobu, které se, abychom zůstali v domácím prostředí, mohou zdárně protnout na pomyslné linii Masaryk – Pitter. Jedna věc je však neopomenutelná. Za Přemyslem Pitterem a jeho interpretací pojmu nenásilí a snahou o lidské, bratrské sou-bytí stáli vždy, od začátku až do konce, živí, zachránění, šťastní, svobodní a svobodu hájící lidé. To o sobě a své práci mohou říci vskutku jen nemnozí.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
