Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Film Dva papežové zhlédly po celém světě milióny diváků. Poučené umělecké i teologické kritiky přilákaly k tomuto snímku milióny dalších. V zemích za železnou oponou vyvolalo tohle umělecké dílo opět – abych si vypůjčil Goldoniho slova – poprask na laguně. Kdyby bylo tak jednoduché vyhlásit někomu válku i za „špatný film“, zdá se, že bychom svobodnému kulturnímu západnímu světu vyhlašovali válku nejméně obden. Filozoficky laděný snímek, proti němuž nemůže říct popel ani biskup Ratzinger, ani papež František, znovu ukázal, jak moc jsme se vzdálili tvůrčímu a životnému významu kultury, do níž nejlepší myslitelé lidských dějin vždy a právem započítávali hru, náboženství, umění, sport, vědu a filozofii a také prostor, řečeno s Wolfgangem Krausem, v němž jsou „etické hodnoty uváděny v život“. Je-li možné, aby bylo tak špatně rozuměno filmovému snímku plnému nadsázky, ironie, symbolů, náznaků a tužeb, jak asi rozumíme dramatu, které naprosto změnilo náš svět ve všech jeho vrstvách?
Když největší teologové konce 19. a začátku 20. století uvažovali nad zrodem, strukturou a smyslem evangelií a knih Nového zákona, kladli si skrze různé vědecké metody otázku, co je v textu, který máme k dispozici v řadě odlišných rukopisů a variant, opravdu Boží a opravdu Ježíšovo. Bylo hrozné zbořit dosavadní představy o tom, že pět knih Mojžíšových napsal Mojžíš sedící na kameni, nebo že Lukášovo evangelium napsal Lukáš, který si pod olivovník přinesl stůl, něco papyru a kalamář. Ať už se na Písmo díváte ve své církevní tradici a spiritualitě jakkoli, určitě cítíte, že nejen hlavní události Kristova života (narození, smrt a vzkříšení), nýbrž i jeho každodenní skutky a setkávání jsou jedním velkým dramatem postaveným vedle druhého. Samozřejmě mají svůj nadpřirozený smysl, ale dokážou oslovit i člověka, který dosud nezažil vůbec žádné duchovní chvění. Není-li člověk úplně bez citu, srdce a emocí, musí ho Ježíšova postava a role jeho učedníků když ne fascinovat, pak jistě upoutat. Za viditelným dramatem evangelních příběhů, které byly zpracovány tu s menším, tu s větším množstvím realističnosti a krve řadou světových filmových a divadelních režisérů, je ovšem drama vnitřní, drama takové velikosti a energie, jež dovede zrcadlit i naše osobní dramata.
Je to zvláštní. Mravně se rozhořčujeme nad tím, že scénárista s režisérem vložili do úst tomu či onomu papeži něco, co by sám neřekl. Přečetl jsem si i takové „umělecké kritiky“, které jak z autorů filmu, tak z diváků dělají bez pardonu blbce, kteří vůbec nepochopili „smrtelné nebezpečí“ takových podniků... Je zvláštní – a dejte si přitom ruku na srdce – jak málo nás rozhořčují reálná dramata, která vídáme kolem sebe a jejichž jsme součástí. Jak snadné je vyhodit člověka z práce proto, že je jiný. Jak snadné je přesunout člověka na trestní místo proto, že si pustil hubu na špacír. Jak snadné je od zeleného stolu, z bezpečí a závětří pozorovat dramata a tragédie bezmocných, aniž by se připomínalo, že v každém chudém a malém a nemocném a trpícím a ostrakizovaném žije sám Bůh, sám vzkříšený Ježíš. Dáváme padáka Ježíšovi, a to je kruté.
Jsou to právě film, divadlo, kniha, hudba, báseň, socha či esej, které nám mohou otevřít oči, abychom znovu zažili drama poznání, kdy jsme uvěřili a řekli Bohu své – ano. Nenechme se mýlit, že dokumentární snímky se umí vyhnout legendám a mýtům. Takový pěkně školsky natočený dokument, který plyne pokorně jako venkovský potůček, může být paradoxně souborem omylů a (nechtěných) lží, jimiž, pověděno s Bernhardem Häringem, si někdo myslí, že pomáhá své církvi. Někteří moji hledající přátelé přestávají věřit, že by podobná míra kulturního nihilismu a nevíry byla pouhou náhodou. Odpor ke svobodnému přemýšlení a tvorbě západního světa (a samozřejmě i jiných civilizačních okruhů) nás posouvá směrem na Východ, kde se znovu začíná propagandisticky točit „pravda“ – o první či druhé válce, o okupační moci, o „blahu“ pražského jara a dalších totalitních invazí.
Co by tohle mohlo změnit? Jako teolog kultury nemohu říct nic jiného, než že ruku v ruce se základním, otevřeným teologickým vzděláním by mělo jít vzdělání kulturní. To neznamená, že občas půjdu do divadla a občas do kina. Prvním krokem je, abych si znovu uvědomil, že největší Drama a největší Báseň všech dob mám v Evangeliu, na které se dívám nikoliv očima věřícího diváka, ale očima věřícího aktéra. Jsem součástí toho Dramatu a musím, abych žil, klást svému Bohu otázky. Moje víra, rezonující v Dramatu Evangelia, nemá svůj zdroj v pohádkách o nebi, peklu a andělech (první a druhý díl). Snaží se jít hlouběji. A pro tyto ponory potřebuje jazyk umění, jež není sorelou, ani návodem na život, ale svobodným výrazem svobodného hledajícího člověka.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
