Seznamka
Jan Sokol
Autor: Wikipedia.org / Jan Bartoš / Creative commons
Ležel jsem v Podyjí na skále a díval se, jak dole šumí řeka, když telefonuje Jan Sokol. Že se dozvěděl, že jezdím s našimi studenty medicíny do Auschwitz a že by se tam s manželkou moc rádi podívali, že by si to prožili jako pouť. Jak jsem byl v té přírodě, v návalu překvapení jsem hned odpověděl: samozřejmě, beru vás v prvním možném termínu. Hned jsme domluvili datum.
Což se později ukázalo jako ne zcela šťastný nápad. Vlastně jako hodně špatný nápad. Když totiž jezdím s našimi studenty medicíny v běžném rytmu, zajišťuji všechno, první hotel i druhý hostel, česky i anglicky mluvící průvodce, závěrečnou přednášku i autobus. Mám to jaksi ve svých rukou. První možný nabídnutý termín byl ale jiný. To za mnou totiž přišla třída gymnazistů, že když jezdím se studenty naší fakulty, ať jedu taky s nimi, že to není fair a že jsou z církevní školy - a tak dále, a tak podobně.
Začal jsem se domlouvat s jejich třídní učitelkou, a ona že by jela taky a že aby mi pomohla, tak zařídí autobus, že mají jakéhosi školního řidiče, který je prý velmi levný. Byla to přesně ta třídní učitelka, jak třídní učitelky bývají, laskavá a obětavá, snažila se, aby třída za co nejméně peněz viděla co možná nejvíc, takže ještě navrhla, abychom se pak v neděli jeli podívat do solných dolů v obci Wieliczka, když už budeme u Krakowa.
Auschwitz není atrakce
Tohle byla první věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Chápu pozici třídní učitelky, která chce zajistit studentům co možná nejvíc zážitků. Jenomže Auschwitz je Auschwitz. Snad mi rozumíte. Když jedu s našimi mediky, je to celé soustředěno na koncentrační tábor, nejhroznější místo na Zemi, aspoň co se týče počtu mrtvých na těch pár čtverečních metrů, a vlastně nejhroznější místo na Zemi, co se týče všeho. Přednáška o hrůzných lékařských pokusech, prováděných velmi vzdělanými experimentátory. Na závěr, pokud byste jeli, nevynechejte kostel sv. Maxmiliána Kolbeho ve vesničce Harmęże těsně u Oświęcimi a pod kostelem kryptu františkánského kláštera.
V životě jsem neviděl nic strašnějšího. Je tam výstava obrazů, o nichž autor, akademický malíř Marian Kołodziej, vypovídá, že to není umění a že to nejsou obrazy. Jsou to slova a výkřiky na plátně. Kołodziej se dostal do Auschwitz úplně prvním vlakem, v červnu 1940. Přežil. Nikdy, až do své smrti v roce 2009, o tom, co prožil, nikomu neřekl jediné slovo. Ale maloval, pořád, zarputile, znovu a znovu, všechno vypověděl svými obrazy. Návštěvník pochopí, že ty věci neskončily 27. ledna 1945. Výkřiky z plátna si do smrti zapamatuje.
Píši o tom zdlouhavě, protože chápu práci obětavé a laskavé třídní učitelky, jenomže tohle není cesta na dovolenou do neznámé země, kde se těšíte na všechny místní atrakce. ZOO, solné doly, místní hrad, aha, a ještě Auschwitz. On totiž Auschwitz není atrakce. Jeďte jen tam, a pak zase domů.
Nečekaná pouť
No, a tak se stalo, že k mému zděšení dorazila na místo srazu stařičká karosa, zrozená za hlubokého komunismu, navíc v bídném stavu se sedadly, na která byste s díky neusedli ani na dvě zastávky. Za volantem řidič jako vystřižený ze sedmdesátek. Ano, bylo to přesně o polovinu levnější než moje autobusy, ale tam výhody končily.
Do toho autobusu nasedli manželé Sokolovi, spíše dozadu, mezi středoškoláky, kteří byli výborní, ale chovali se přesně tak, jak se chovají středoškoláci, když je před nimi daleká cesta a dlouhý život. V sobotu nějak proběhl Auschwitz, a pak tedy v neděli ještě ta Wieliczka. Řidič neměl navigaci, řidič neměl nic, ani mapu, po hostelu chodil ve slipech a choval se jako ředitel všeho.
Studenti mě cestou ujišťovali, že opravdu už roky vozí celé gymnázium po českých hradech a zámcích, že skoro vždycky se něco na autobuse pokazí a on to pak improvizovaně v oblaku horké páry s vazelínou v ruce opravuje. Ve Wieliczce se kdesi manželé Sokolovi zdrželi a řidič začal hlasitě nadávat, co jsou to za pořádky. Jak jsem cholerik, porušil jsem po dvou dnech příměří a začal na něj křičet. Křičel jsem dlouho a hlasitě. Pomohlo to.
Když Sokolovi přišli, řidič už mlčel a nepromluvil celou cestu do Prahy. Janu Sokolovi a jeho manželce Františce jsem se omluvil nejmíň tisíckrát. Za řidiče, za sebe, za studenty, za solné doly, za ten nápad. Jan Sokol odpověděl, že to je v pořádku, že to brali jako pouť a určité nepohodlí k pouti patří.
Zůstalo mi to v paměti. Jan a Františka, dva pokorní, zbožní a hlubocí poutníci, kteří neztratili klid ani důstojnost v situaci, jež se tak trochu vymkla. Nechť mi to Jan Sokol odpustí.
Převzato z Kontextyhumanity.cz.
