Seznamka
Ilustrační foto: papež František s rodinou ženatého kněze
Autor: www.marcotosatti.com
V úterý 20. dubna proběhl online diskuzní pořad „Celibát“ pořádaný „Dominikánskou 8“, který byl moderován Benediktem Mohelníkem. Jeho hosty byli Václav Malý, Tomáš Petráček a Eva Klípová.
Ještě během II. vatikánského koncilu byla jakákoliv veřejná diskuze na téma celibátu zakázána na popud papeže Pavla VI. i přes mnohá přání koncilních otců. Římskokatolický klérus ví, že na toto téma se dodnes veřejně nediskutuje, protože tento zákon je jasně daný a je představen jako identita katolického kněžství. Proto je třeba ocenit, že dominikánské centrum si trouflo do této choulostivé oblasti vstoupit. Akci sledovalo přes 600 účastníků. I když samotní přítomní řečníci byli kněží, kteří se doživotně zavázali celibátem, lze si vážit toho, že organizátor akce pozval také manželku katolického duchovního východního obřadu, který byl vysvěcen tajně v roce 1985 Janem Konzalem. Všechny proběhlé příspěvky lze hodnotit jako velmi vyvážené a objektivní s upřímným úmyslem hledat řešení nastolených otázek.
Večer byl otevřen citací cenných biblických textů, které odrážejí tradici prvních křesťanských obcí, ve kterých ordinovaný služebník všech stupňů měl být manželem jedné ženy (I. Tim 3,1-12; I. Titovi 1,5-9;). V této souvislosti lze připomenout i jiný v pořadu neuvedený fragment, který ukazuje, že tendence zakázat manželství, a to nejen ordinovaným služebníkům komunit, se vyskytla již na počátku křesťanství: „Duch prohlašuje docela jasně: V posledních dobách odpadnou někteří lidé od víry a budou se držet bludařských duchů a ďábelských nauk, prolhaných pokrytců, kteří mají na svém svědomí vypáleno znamení, protože zakazují manželství a jisté pokrmy, které Bůh přece stvořil proto, aby je věřící a pravdy znalí lidé s děkováním požívali. Vždyť všechno, co Bůh stvořil, je dobré...“ (I. Tim 1-4). V zakazování manželství se jevil vliv gnostických bludů, které tvrdily, že manželství bylo samo sebou špatné. K tomu je třeba připomenout očekávání brzkého druhého příchodu Ježíše Krista, a tak se stávalo, že křesťané přestávali pracovat i ženit se. Manicheismus ve své kritice všeho tělesného silně ovlivnil křesťanství, a i když byl odmítnut jako blud, prakticky přežívá dodnes v církvi římskokatolické, pravoslavné i u monofyzitů - tedy např. v církvi koptské, arménské, syrsko-jakobitské, etiopské atd. Samotný Origenes vzal slova evangelia (Mt 19,12) natolik vážně, že se doslova nechal vykastrovat (ευνουχισαν εαυτος) pro království Boží.
Během večera zazněl ze strany přítomného dominikána-moderátora a biskupa názor, že díky celibátu se kněz identifikuje s Ježíšem Kristem (sacerdos alter Christus). Proti tomuto stanovisku lze však namítnout, že k následování Krista a k identifikaci s ním je povolán každý pokřtěný. Apoštol Petr byl ženatý a vůbec to nevadilo, aby Ježíš na něm, na této skále, budoval svoji církev. Nejméně po celých tisíc let nebylo kněžím manželství zakazováno. Navíc celibát není mezi sedmi svátostmi. Zákazem manželství se tedy upírá duchovním jedna ze svátostí, což nelze brát na lehkou váhu. Kněžskou ordinací se kandidát nestane „božím Synem“ a většinou má působit déle než pouhé tři roky… Skupina lefebvristů je přesvědčena, že celibát je božského původu a je tedy samou podstatou kněžství. To je teologicky naprostý nesmysl. Kněžství a celibát jsou dvě rozdílné věci. K tomu se zcela jasně vyjádřil II. vatikánský koncil ve svém „Dekretu o službě a životě kněží“ z roku 1965, kdy mluví o sexuální zdrženlivosti: „Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno.“
pozvánka na besedu v Dominikánské 8
Autor: dominikanska8.cz
K doplnění zajímavé diskuze o celibátu online, pořádané „Dominikánskou 8“, lze ještě uvést několik dalších osobních postřehů.
Od II. vatikánského koncilu vyšla řada kritických knih a studií o celibátu (Edward Schillebeeckx, Hans Küng, Eugen Drewermann, atd.). Tisíce duchovních, ač slíbili slib bezženství, se oženilo. Někteří se souhlasem církve (tzv. laicizace), jiní se spokojili se sňatkem občanským, případně je nějaký spolubratr oddal tajně, což podle CIC je pro římskokatolickou církev neplatné. Jiní přešli do křesťanských církví, kde manželství pro duchovní není zakázáno.
Kněží, kteří se oženili, na celém světě vytvářeli společenství a zakládali různé organizace. V ČSSR vznikla v roce 1984 „Jednota římskokatolických duchovních a jejich manželek“. V rámci republiky bylo evidováno 250 ženatých kněží. Toto společenství – ilegální jak pro stát i církev – se napojilo na sesterské organizace v zahraničí. Po několika ilegálních srazech se o činnosti dozvěděla StB, která chtěla toto hnutí zneužít na rozbití církve. Proto se vedoucí výbor rozhodl pro dobro církve veškerou činnost ukončit. Po změně politického kurzu v roce 1989 byla však tato organizace oficiálně uznána a její činnost obnovena. Smyslem tohoto společenství byla duchovní, psychologická i materiální pomoc bývalým duchovním a jejich rodinám.
V židovství byl kladen důraz na biologickou plodnost starozákonního kněze, kterým se nesměl nikdy stát ten, kdo byl neschopný manželství a byl neplodný (viz Leviticus 21,14-20). Pro Židy dodnes není pouze základním lidským právem se oženit a množit se, nýbrž je to dokonce náboženská povinnost. U křesťanů je manželství v úctě, třebaže panenství a panictví bylo od jisté doby až do II. vatikánského koncilu stavem vyšším. Později se v dokumentech objevovala formulace, že záleží na tom, k čemu je kdo povolán. Přesto i u pravoslavných křesťanů je ctěn ten, kdo žije asketicky v bezženství a v sexuální zdrženlivosti, která je povinná pro mnichy a biskupy. Velmi často je ženatý východní klérus považovaný mezi věřícími za skupinu č. 2. Má-li kněz ráno bohoslužbu, nesmí mít v noci sexuální styk. Pokud mu manželka zemře, nesmí se oženit. Zákaz nového manželství v případě vdovství platí i pro římskokatolické stálé jáhny, i když mají ještě malé děti. V dnešní workoholické a soutěživé době je ještě více zdůrazněna nutnost času na lidi a nemuset primárně vydělávat na děti, popř. živit manželku. Je známo, že někteří nekatoličtí duchovní si musí přibrat světské povolání, aby vůbec ekonomicky vyšli. Navíc není ani zanedbatelný počet nekatolických duchovních, kteří se rozvedli.
Jakékoliv rozhodnutí papeže v otázce celibátu nese s sebou i mnohé ekumenické problémy. Pro pravoslavné a starobylé východní církve neexistuje sňatek po přijetí kněžské svátosti. Odlišné formy od této tradice by mohly způsobit velké problémy ve vzájemných vztazích a sbližování mezi církvemi.
Po Panamazonské synodě v roce 2018 se zdálo, že by osvědčení stálí ženatí jáhnové mohli obdržet kněžské svěcení. Nakonec ani toto neprošlo. Snad s papežem Františkem II. anebo naopak bude nástupce spíše konzervativní?
Otázka zákazu manželství kněží a biskupů úzce souvisí s katolickou sexuální etikou. Dokud nedojde k revizi této doktríny na základě soudobých poznatků medicíny a sexuologie, stěží lze celibátní zákon měnit.
Je velmi pozitivní, že od roku 2008 působí jako nemocniční kaplan a rektor kostela sv. Václava v „Psychiatrické nemocnici Bohnice“ Jan Kofroň, ženatý kněz a dnes již dědeček, který byl původně vysvěcený v tajné církvi Fridolínem Zahradníkem. Je skvělé, že mediálně známý, bývalý římskokatolický stálý jáhen, Max Kašparů v roce 2015 přijal kněžské svěcení a stal se knězem řeckokatolické církve, který působí též v římskokatolických farnostech. Jako člen III. řádu premonstrátů celebruje a zpovídá v Želivském opatství. Nikomu z věřících nevadí, že je ženatý a otcem dvou dcer. Je chvályhodné, že Tomáš Holub povolal v roce 2020 do pastorace své diecéze Igora Bibka, ženatého řeckokatolického duchovního, který může jako biritualista sloužit římskokatolickou bohoslužbu.
Přesto se zdá, že Vatikán více preferuje stabilitu tradice a raději posílá k lidem stovky katechetů a katechetek, laické misionáře a misionářky a ustanovuje rovněž laické správce farností, aniž by riskoval rozdělení církve kvůli celibátu. Navíc jsou země, kde kněžské semináře a kláštery jsou přeplněné novými kandidáty (např. Indie, Filipíny, Afrika), kteří se pak přesouvají do západní Evropy a USA, aby pomohli místním církvím.
Samotná pandemie však ukázala, že role kněze není tak nenahraditelná. Pokřtít může v naléhavých případech i laik a dokonalá lítost před smrtí je dostačující. Svaté přijímání a svátost usmíření stačí přijmout i jednou za rok, aby byl věřící v souladu s katolickým učením. Manželství si snoubenci udílí sami. A světit neděli je možné online sledováním bohoslužby a rodinnou bohoslužbou slova. Modlit se lze individuálně anebo ve společenství pokřtěných i bez kněze. Nakonec v Japonsku křesťanství přežilo 250 let i bez kněží a biskupů.
Zdá se tedy, že zákaz manželství pro kněze a biskupy římskokatolickou církev nijak neohrozí ve své podstatě. Přesto by bylo zajímavé, kdyby „Dominikánská 8“ pozvala na besedu i některé kněze, kteří se oženili anebo přijali tuto svátost ve východním ritu. I v tom by se mohlo vidět nové vanutí Ducha svatého v rozmanitosti jeho darů i v nových barvách budoucí kněžské služby.
