Jsem příslušníkem dvou menšin žijících v naší zemi: LGBT+ a římskokatolické církve. Již řadu let mi leží na srdci to, že se mezi nimi velmi často objevují projevy neporozumění, předsudků, ba dokonce nepřátelství. Veden snahou budovat most nad touto zdánlivě nepřekonatelnou propastí si dovoluji nabídnout malé srovnání dvou festivalů či setkání, typických pro obě menšiny: Prague Pride a celostátní setkání mládeže. Obou jsem se několikrát aktivně účastnil.
Odlišnosti těchto dvou akcí jsou dostatečně evidentní, proto bych se rád zabýval jejich podobnostmi. V obojím případě se jedná o téměř týdenní akci v prázdninovém čase. Oba festivaly jsou zaměřené na členy vlastní komunity, ale otevřené všem ostatním od sympatizantů až po hledající či zvědavce. Jeden festival je výhradně pro mládež, ve druhém je mládež velmi výrazně zastoupena. Obě setkání nabízí pestrou nabídku programu od vzdělávacích, kulturních a duchovních akcí přes sport, tanec a relax až po chvíle slavení a vzájemného setkávání, putování, zažívání společenství a sounáležitosti. Na realizaci obou se zásadní měrou podílejí dobrovolníci a jsou neziskové.
Podobnost obou festivalů/setkání můžeme nalézt i v nesnadné práci s médii. K podstatě problému menšin patří, že je většinová společnost obvykle moc nezná, drží si je od těla, má tendenci jim nedůvěřovat, obalovat si je do předsudků a pověr, považovat je za potenciální riziko a hrozbu. (Viz hesla: „Nezapomeňte, že KATolíci nám upálili Jana Husa!“ nebo „Homosexuálové nám přichází zničit tradiční rodinu!“) Ve spojení s potřebou médií přinášet co nejprodávanější zprávy tedy vzniká třaskavá směs. Po setkání katolíků se dočtete, že v místní drogerii byly vyprodány kondomy. Po setkání sexuálních menšin si vychutnáte fotografie nejnevkusnějších kostýmů a nejodvážnějších výstřelků, přičemž 95 % účastníků oblečených decentně je zcela přehlédnuto.
Podobností však najdeme ještě daleko víc. Na obě akce přijíždějí lidé ze všech koutů vlasti, kde často takřka osamoceně nesou tíhu své víry či orientace. Jaký je rozdíl mezi nadávkou do buzerantů nebo do pánbíčkářů ze strany vrstevníků? Na velkých setkáních však lidé mohou vidět a prožít, že nejsou sami. Ve společenství sobě podobných mohou lépe poznat a pochopit mnoho věcí, nabrat sebedůvěru, získat odvahu a načerpat sílu potřebnou na další životní cestu. V případě náboženské víry se jedná především o podporu osobního přesvědčení založeném na vlastním rozhodnutí. V případě sexuální orientace či genderové identity je jedná zvláště o podporu sebepřijetí a přijetí ze strany ostatních.
Série ročníků obou festivalů přinesly též hojné plody pro obě menšiny i pro většinovou společnost. Účastníci národních či světových setkání křesťanů na tato setkání často vzpomínají jako na milníky v osobním životě, kdy objevili hloubku a smysl víry, radost ze společenství církve a též inspiraci pro nalezení svého místa v církvi či společnosti. Společnost pak díky těmto setkáním měla příležitost vidět církev i jinak než jen optikou restitucí majetku či sexuálních skandálů. Mladí účastníci festivalu Prague Pride zažívají zkušenosti podobné spirituální hloubky a existenciální závažnosti – upřímně v sobě uznat a svému okolí sdělit pravdu o své orientaci či genderu, kterou poznávají ve svém nitru (coming out); v přijetí druhých nalézt zdroj k uzdravení svého strachu z odmítnutí své jinakosti; nabrat sílu k prožívání své pestrobarevné jedinečnosti s radostí, pokojem a důstojností či hrdostí (pride). Tím, že se každoročně v srpnu dostává LBGT+ lidem pozornost médií, má většinová společnost šanci toto téma otevírat, diskutovat a utvářet si vstřícnější postoje, od odmítání přes tolerantní indiferenci až k přijetí. Nakolik naše společnost přijímá, respektuje a chrání své menšiny, natolik se stává skutečně demokratickou, pluralitní a inkluzivní, stává se domovem a vlastí pro každého.
Kdykoliv jsem se procházel po Střeleckém ostrově plném LBGT+ lidí nebo korzoval po Velehradě, Táboře či Žďáru plném křesťanů ve dnech CSM, viděl jsem lidi krásné, křehké, jedinečné… extroverty i introverty, schopné povrchní zábavy i ponoření do hlubin, radující se i nesoucí těžké kříže. Lidi toužící po lásce, přátelství, respektu, rovnosti, štěstí. Lidi milované Bohem a hodné dobropřejného požehnání k vydařenému životu.
Když si uvědomíme, že části obou menšin se překrývají, vyvstane nám před očima celá ta absurdita propasti, o které jsem psal na začátku. Jak moc by se LGBT+ lidem v církvi i mimo ni ulevilo, kdyby mohli otevřeně a bez bázně žít tak, jak je k tomu předurčuje jejich niterné zaměření darované Bohem. Ten, kdo autenticky hledá pravdu a porozumění srdcem, může při pohledu na účastníky obou setkání zažít nečekaně nový pohled, ten ježíšovský. Kéž by právě ten mohl zvítězit nad pokušením svou víru ideologizovat a nesebekriticky moralizovat.
Autor je suspendovaný římskokatolický kněz žijící v registrovaném partnerství.