Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Raimond Klavins
Před mnoha lety můj velmi dobrý přítel a mexický dominikán Oskar strávil celý čtyřicetidenní Půst ve Rwandě v burundském vikariátu svého celosvětového řeholního řádu.
Vedl tam pro své africké spolubratry dlouhé exercicie. Bylo to na konci 90. let, několik let po skončení rwandské genocidy, která proti sobě postavila dva národy či etnické kmeny tohoto regionu, Tutsie a Hutuy.
Oskar, který se v té době blížil padesátce, byl v řádu kazatelů socius pro komunikaci a žil zde v Římě na dominikánské generální kurii. Když se vrátil z postního pobytu ve východní Africe, setkali jsme se v oblíbené hospůdce ve čtvrti Testaccio, kde při dlouhé a pohodové večeři nadšeně vyprávěl o své africké zkušenosti.
Navzdory tomu, že ve vikariátu působili řeholníci z obou kmenů, nabyl Oskar přesvědčení, že svou několikatýdenní přítomností mezi nimi pomohl podpořit dlouhý a bolestivý proces uzdravení a usmíření, který začal, jakmile skončila válka.
Skutečně si byl natolik jistý, že se mu podařilo něco změnit, že požádal Timothyho Radcliffa, tehdejšího magistra řádu, zda by se mohl připojit k burundskému vikariátu ve Rwandě nebo tam být alespoň vyslán.
Evangelizace z jihu pro jih
Pokud mi paměť slouží, Timothy nebyl tak nadšený jako Oskar. Vlastně si vzpomínám, že byl velmi proti! – „Ale bude to přece evangelizace a doprovázení z jihu pro jih," řekl tehdy Oskar, aby ho přesvědčil.
Tento vikariát založili v 60. letech minulého století dominikáni z Kanady a Oskar si byl jistý, že vřelé přijetí, kterého se mu od bratří během jeho působení dostalo, bylo přinejmenším zčásti dáno tím, že on má stejně jako oni blíže ke globálnímu Jihu.
Timothy měl nicméně vážné obavy, že Oskarovo hodnocení situace bylo možná příliš optimistické a přehnaně romantické. Nakonec však svému mexickému spolubratrovi zdráhavě povolil, aby se do této africké komunity přesunul.
Timothyho obavy byly bohužel oprávněné a tato zkušenost Oskara těžce poznamenala.
Národnostní krev silnější než křestní voda
Nedlouho po jeho druhém příjezdu mu bylo jasné, že místní lidé ve Rwandě – včetně jeho spolubratří v burundském vikariátu – se během jeho předchozího pobytu před ním snažili své stále nevyřešené národnostní tenze a animosity velmi pečlivě skrývat.
Po několika měsících se vrátil do Říma a poté se odstěhoval zpět do své domovské provincie v Chiapas, jihomexickém regionu, který sousedí s Guatemalou.
Před svým odjezdem do Mexika mi s velkým smutkem a pochybnostmi říkal: „Někteří z nich byli více Hutuové a Tutsiové než dominikáni, nebo dokonce než křesťani.“
Byl těžce rozčarován a hluboce raněn, skutečně traumatizovaný a zlomený člověk, který se nikdy nezotavil z deprese a malomyslnosti, jež v něm tyto zkušenosti vyvolaly.
Oskar byl ryzí křesťan a skvělý přítel. Miloval dominikánský řád a vážil si hlubokého přátelství, které sdílel se svými řádovými bratry (a sestrami). Byl rovněž velmi hrdý na svůj mexický původ, ale byl především křesťanem a dominikánem.
Proto pro něj bylo těžké pochopit, jak může někdo dovolit, aby národnostní nebo kmenová identita vrazila klín mezi něj a ostatní pokřtěné bratry a sestry, natožpak členy téhož řeholního řádu.
Konflikt horší než bratrovražedný
Ruská invaze na Ukrajinu ve mně evokovala vzpomínky na Oskara a na jeho zkušenost s bratry křesťany a dominikány, kteří podlehli bratrovražedným náladám a nechali se zatáhnout do konfliktu.
Je zřejmé, že obě situace se v mnoha ohledech velmi liší. Obě se však týkají lidí v konfliktu, a dokonce ve válce, kteří se – na obou stranách – hlásí ke křesťanství.
Ruský útok na Ukrajinu je ještě o to děsivější, že křesťané obou zemí patří ke stejné větvi východní pravoslavné církve, která vznikla v 10. století – jak tvrdí obě strany – u stejné křtitelnice v Kyjivu.
Ano, tato církev – která byla až do 17. století součástí konstantinopolského ekumenického patriarchátu – se ještě více rozštěpila, zejména po rozpadu Sovětského svazu a po takzvaném oživení pravoslavného křesťanství v regionu.
Tento konflikt je horší než bratrovražedný.
Pokřtění pachatelé zločinů války a zkázy
Vojáci takzvaně „křesťanského“ národa zaútočili na své sousedy, kteří jsou jejich bratry a sestrami ve víře. A náboženští vůdci – zejména Kirill, patriarcha Moskvy a celé Rusi, – nebyli schopni politické (a vojenské) vůdce zastavit.
Představitelé všech denominací včetně katolicismu nadále trvají na tom, že není možné svalovat vinu za tuto válku na křesťanství.
Avšak nejsmutnější a nejpohoršlivější stránkou toho, co se nyní děje na Ukrajině, – stejně jako u genocidy ve Rwandě a u dalších konfliktů – je skutečnost, že křesťanství zjevně nemělo absolutně žádný vliv na odrazení pokřtěných od páchání zločinů války a zkázy.
Je to jen další znamení, že křesťanství starého světa zůstává primitivním náboženstvím, které je nadále vzdálené od evangelia; a vysvětluje to, proč – pokud se to nezmění – budou všechny církve stále bezvýznamnější a bezvýznamnější.
A toto též zanechá mnohé lidi rozčarované a zlomené.
Z anglického originálu přeložil Jiří Pavlík.
