Seznamka
Michal Černý
Jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem s sebou přináší více otázek než odpovědí. Je zřejmé, že nejde o řešení nikterak dlouhodobé a je do značné míry překvapivé. Někteří komentátoři říkají, že si tím „kupujeme čas“, ale domnívám se, že tento způsob volby ukazuje, že musíme nově a hlouběji promýšlet službu biskupa.
Rád bych na úvod zdůraznil, že má úvaha nikterak nesměřuje na Jana Graubnera jako osobu, myslím, že jde o výběr velice racionální a uvážlivý, v mém hodnotovém směřování bližší než ponechání Dominika Duky v úřadě dále. To ostatně nebylo udržitelné – nikoli pro konkrétní prohlášení pražského arcibiskupa – neboť zřetelně sám naznačoval, že už chce odejít do penze.
Jak už zmiňovalo více komentátorů - první věc, kterou je třeba uvážit, je otázka intenzity hierarchického uspořádání církve. Z hlediska církevních dějin došlo v posledních asi sto letech k velice zajímavému posunu. Biskup na jedné straně ztratil část svých sociálních privilegií, především vůči věřícím (a laici vůči němu), ale druhým vatikánským koncilem získal značné pravomoci v církvi univerzální. Ještě před dvěma sty lety nebyl biskup v žádném ohledu suverénem ve své diecézi a jednotlivá rozhodnutí vznikla složitým vyvažováním a vyjednáváním s velice početnými řády a kongregacemi i relativně stabilními kapitulami se značným ekonomickým vlivem. Současně bylo podstatně běžnější, že do umístění konkrétního kněze hovořila šlechta, byť ne vždy úspěšně.
To vše mělo za následek výrazně menší roli biskupa v diecézi jako určité mocenské figury. Domnívám se, že právě stávající uspořádání, které se silně opírá především o transformativní procesy spojené se socialistickým chápáním církví, které akcentovalo roli biskupa, je pro život české katolické církve mimořádně nezdravé. V našich zemích nejsou biskupové voleni (byť vždy finální rozhodnutí činí příslušná kongregace a papež), což opět posiluje osamělost a nezávislost biskupského úřadu. Zatímco většina ostatních služeb a úřadů v církvi se v posledních šedesáti letech demokratizovala a otevřela, pozice biskupů v českém prostředí je silně spojená s určitou pevnou mocenskou strukturou s tím, že do jedněch rukou se koncentruje téměř veškerá moc nad místní církví, což vede k nesprávnému chápání celého úřadu.
Sociologický aspekt biskupské služby je pro její výkon zásadní, a přitom silně podceňovaný. Církev v těchto kulisách nedokázala proměnit některé procedury, které měly dobré dobové oprávnění, ale dnes už mohou sloužit jen velice omezeně. Až už je to silná role nuncia při výběru biskupů, práce s trojicí kandidátů zasílaných do Říma, nebo netransparentnost volby těch, kdo jsou do procesu výběru zapojeni, stejně jako jejich povinnost o tom nehovořit. Jinými slovy, ať se biskupem stane kdokoliv, vstupuje do prostředí spojeného s velkou mocí, značným osaměním a izolací. Tato kombinace je lidsky mimořádně náročná, byť platí, že si za ni do velké míry mohou jednotliví biskupové sami.
Stávající kanonické právo i pastorální zkušenost (například z Německa) jim dávají dostatečné množství nástrojů na to, aby tuto svoji moc určitým způsobem rozprostřeli mezi více osob. Kněžská rada je sice nešťastným, avšak jedním z možných řešení. Mimo ni bude nutné vyžadovat další rozšiřování a o doplňování o laiky, řeholníky, řeholnice. V zásadě neexistuje žádný důvod, proč by měl biskup (oproti situaci v 18. či 19. století) rozhodovat například o ekonomických otázkách. Není pro ně kompetentní odborně, ale především stěžují jeho pastorální a lidský přístup k věřícím a farnostem. Budování rad a komisí, které budou co možná nejotevřenější, je jednoznačný krok, který je třeba učinit, pokud chceme biskupskou službu vůbec zachovat. Musí jít o orgány nikoliv poradní, ale mající jasné pravomoci.
Biskup svoji pastýřskou službu neodvozuje od toho, že „pase jemu podřízené poslušné ovce“, ale od toho, že je ochoten se plně nasadit pro nejposlednějšího člověka své farnosti. Biskup není a nesmí být manažerem, ale je pastýřem, který riskuje, má odvahu, nebojí se vlastního zranění. Proto biskupský palác není dobrým místem k životu pro budoucího biskupa.
Volba Jana Graubnera v této situaci jasně odkryla, že jsou zde lidé usilující o funkci, ale zcela neschopni vykonávat pastýřskou službu, a na druhé straně kvalitní vyzrálé osobnosti, které v toxickém mocensky strukturovaném prostředí působit nechtějí. Těch „vhodných“ je, zdá se, velice málo. Domnívám se, že je přehnaně optimistické se domnívat, že jde o volbu odloženou – arcibiskup Jan bude muset udělat vše proto, aby o svatovojtěšský stolec ještě vůbec někdo lidsky zdravý stál. Model známý z východních církví, kde byl biskup po volbě svázán a dán do vězení, aby neutekl, a rozvázán až po svěcení, je v podmínkách moderní společnosti samozřejmě nemyslitelný.
S určitými odkrytými anachronismy, které jen málo korespondují se současnou společností, souvisí i další závažnější změny. Je evidentní (i při mé velké úctě k papeži Františkovi), že koncept opírající se o model jmenování biskupů jako sídelních do 75 let věku neodpovídá poznatkům psychologie, managementu ani pastorální potřebě. Pokud soudíme, že pro člověka je vhodné, aby v běžném povolání odcházel do penze před 65. rokem, pak u kněze, který je pomáhající profesí, tento věk musí být podobný, snad i nižší. To neznamená zákaz pastorace, ale významné snížení pracovních povinností. Variant může být více, ale tou nejmenší je výběr mladých biskupů. V tu chvíli nebudou tolik potřeba ani biskupové pomocní. I oni nemají být těmi, kteří jen autem přijedou do farnosti, aby požehnali hasičskou stříkačku, prapor nebo udělili biřmování. Esencí jejich služby není jen liturgie, ale stejným dílem také charita a hlásání Božího slova, kterým se ale jistě nemyslí jen kostelní promluva. Pomocný biskup musí být na nádražích s uprchlíky, v domech pro seniory či nemocnicích. Tam je jeho primární místo, moc jeho služby není přítěží, ale nadějí.
Synodální proces, který započal papež František, se nese právě v motu ústupu od klerikalismu. Protože klerikalismus, to není jen pokus o vlastní ontologické vyčlenění, ale také uzavírání se v prostoru moci, vlastní slávy, viditelnosti, pocitu dokonalosti. Lze jen doufat, že přístup, ve kterém spolu celá církev hovoří, se promítne i do situace českých biskupů. Ty nyní potřebujeme nejméně tři nové (na celou Moravu), za necelé dva roky budou biskupa potřebovat také Litoměřice.
Autor pusobí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
