Velice vítám a oceňuji stanovisko Velkého kancléře arcibiskupa Graubnera, který vyzval děkana KTF Novotného k statečnosti při odolávání vnějším tlakům na fakultu. Byly to zřejmě právě vnější tlaky, které vedly děkana ke skandálnímu rozhodnutí propustit předního odborníka fakulty prof. Petráčka pod záminkou „nadbytečnosti“ a nutnosti šetření. Toto zdůvodnění působilo podobně věrohodně jako nedávné tvrzení ministra Blažka, že ho k jednání s proruským lobbistou Nejedlým přinutil strach z bouřky a deště.
Pokud ti představitelé církve, kterým vadil profesor Petráček na KTF, by chtěli mít teologické fakulty na způsob ideologicky jednobarevných stranických škol, museli by si takové instituce sami zřídit a financovat; pokud KTF je a chce zůstat součástí Univerzity Karlovy, musí respektovat akademická pravidla.
Proto rovněž vítám rozhodnutí rektorky Králíčkové, která vyzvala děkana k podání vysvětlení jeho nestandardního postupu. Je zde už řada důvodů (od průběhu poslední volby děkana, po níž následovala rezignace proděkanů, po nesplnění podmínek akreditace) pro důkladný audit poměrů na KTF ze strany rektorátu.
Velmi přesvědčivým jevem, který nelze ignorovat, ani bagatelizovat, je rozsáhlá podpora prof. Petráčka jak ze strany katolických osobností napříč názorovým spektrem (proti jeho propuštění protestovali i ti, kteří jsou považování za „konzervativní“ - nejde tedy o žádnou válku názorových křídel v církvi), jednoznačná podpora ze strany studentů fakulty a nyní i rozhodnutí několika členů Vědecké rady fakulty rezignovat ze solidarity s prof. Petráčkem na své členství.
My, kteří pamatujeme ideologické čistky na univerzitách počátkem 70. let a čistky děkana Wolfa na KTF počátkem devadesátých let, považujeme za svou povinnost připomenout, že postup děkana Wolfa vedl fakultu na pokraj jejího vyloučení z univerzity a skončil neslavným odchodem děkana, na něhož kardinál Vlk nakonec uvalil církevní trest (odnětí kanonické mise).
Ironií dějin se nynější pokus o „normalizaci“ na KTF odehrává právě v době, kdy papež František zahájil rozsáhlou reorganizaci římských papežských univerzit projevem v sobotu 25. února, kde vyzval rektory, profesory, studenty a zaměstnance těchto akademických institucí „aby byli otevřeni odvážnému a bezprecedentnímu vývoji“, a zdůraznil, že „univerzita není školou uniformity, ale harmonie mezi různými hlasy.“ V dopise novému prefektovi dikasteria pro nauku víry papež jasně odsoudil jako nemorální dřívější metody Kongregace pro nauku víry, která místo podpory rozvoje teologického poznání jen stíhala doktrinální omyly. Papež napsal, že „církev potřebuje růst v interpretaci zjeveného slova v chápání pravdy, aniž by to znamenalo vnucování jediného způsobu jejího vyjádření. /…/ Tento harmonický růst zachovává křesťanské učení účinněji než jakýkoliv kontrolní mechanismus.“
Jsem rád, že překvapivě rozsáhlá podpora setrvání prof. Petráčka na KTF je důkazem toho, že Duch, který inspiruje papeže Františka, konečně vane i prostorami naší církve a převládá nad tím, co je zatuchlé. K synodalitě patří vzájemné naslouchání, opak vylučování a umlčování.
Hlas prof. Petráčka, který kladl důležité otázky, aniž by komukoliv vnucoval jednoznačné odpovědi, který provokoval k zamyšlení, by v laboratoři promýšlení víry (jak ji od akademických teologických pracovišť požaduje papež František) rozhodně neměl chybět. Nenárokuje si neomylnost, ale má právo být slyšen a brán vážně.
Proto spolu s arcibiskupem Graubnerem i já přeji děkanu Novotnému, aby statečně odolával vnějším tlakům a moudře rozpoznal, co má v nastalé situaci udělat.