Seznamka
Benedikt XVI. v roce 2013
Autor: Flickr.com / Miloš Dostál
Už dvakrát jsem na těchto stránkách napsala úvahu s nadpisem „Benedikt to zvládl“. Poprvé jako reportáž o jeho návštěvě České republiky a podruhé jako zamyšlení po jeho abdikaci. A dnes mu věnuji vzpomínku a musím opět uznat, že to zvládl - tu nejdůležitější zkoušku, přechod na věčnost.
Moje úvaha není nekrolog, je to jen takový pohled zdola. Papeže Benedikta XVI. nemohu hodnotit jako teologa, nýbrž jen jako člověka tak, jak se jevil mně, ale i jiným.
Jako papež se šťastně uvedl svou první encyklikou Deus caritas est – Bůh je láska. Tím dal jasně najevo, že není chladný a odtažitý „panzerkardinal“, že si cení lásky ve všech jejích podobách, nestaví proti sobě eros a agapé a neodvrací se od života.
Jemnocit a vstřícnost projevil v září 2009 na Proboštské louce ve Staré Boleslavi. Vzpomínám, jaké překvapení pro mě byly jeho české věty. Představila jsem si, kolik námahy musel vynaložit, aby je vyslovil dobře, bez typického německého přízvuku. A vzápětí mě napadlo, že to s jeho konzervativním zaměřením nebude tak horké, když dokázal velkoryse a s úsměvem přejít hudební doprovod, který určitě nebyl jeho šálkem čaje. Už proto, že miloval klasickou hudbu a nebyl stoupencem liturgických experimentů. V té chvíli získal moje sympatie. A jako bonus jsem se dozvěděla, že máme nejméně dvě společné záliby: hru na klavír a slabost pro kočky. Navíc mi bylo jasné, že jako introvert nemá příliš lehký pontifikát.
Když byl Joseph Ratzinger zvolen papežem, neznamenalo to totiž jen změnu jména, ale i nutnost vyjít ze své komfortní zóny, zvednout se od svého psacího stolu a od milovaných knih a co nejrychleji si osvojit manažerské dovednosti. Papež si byl vědom toho, že jako top manažer se do dějin zrovna nezapíše. Otevřeně to přiznal ve své knize z roku 2016, kterou nazval „Poslední rozhovory“, kde shrnul celý svůj život.
Na samém začátku Benediktova pontifikátu mě zarazila věc, která se nedá hodnotit jako šťastný manažerský počin: znovuzavedení papežských „módních doplňků“ v červené barvě – bot a pláštěnky zvané mozetta. Červená barva je vnímána jako výraz dominance, moci, nadřazenosti (údajně to zavedli už Etruskové). Jako by chtěl oprašovat zašlou slávu tak zvané piánské éry. V této souvislosti mě znepokojovaly nepokryté naděje tradicionalistů, toužících po návratu před koncil. A s obavou jsem čekala, že Benedikt XVI. si jednoho dne nasadí tiaru a bude v bazilice svatého Petra sloužit tridentskou mši.
Opravdu mimořádnou smůlu měl Benedikt v roce 2009, kdy sejmul exkomunikaci ze čtyř tradicionalistických biskupů. Chtěl jednat jako pontifex - stavitel mostů, umožnit jim návrat do plného společenství církve. Jenomže mezi nimi byl i Richard Williamson, a to znamenalo dost nešťastnou konstelaci, budící nepěkné asociace: německý papež, a ultrakonzervativní biskup, veřejně popírající holokaust. Jak se dalo očekávat, mnozí začali přetřásat někdejší Benediktovo členství v Hitlerjugend, což bylo nejen krutě nespravedlivé, ale i velmi hloupé: jako by snad nebylo jasné, že čtrnáctiletý Joseph Ratzinger neměl možnost volby, členství v této „bohulibé“ organizaci bylo totiž v nacistickém Německu od roku 1939 povinné. Někdo zřejmě už zapomněl, že i u nás existovala organizace zvaná SSM (pro nepamětníky: socialistický svaz mládeže), jen o stupínek méně povinná než Hitlerova mládež.
Benediktův pontifikát byl shodou okolností bohatý na průšvihy – to se nedá jinak nazvat. Introvertní intelektuál to neměl lehké a není divu, že tanec mezi vejci občas nezvládal. Neodvážím se to přímo hodnotit, ale ztotožňuji se se slovy předsedy německé biskupské konference Georga Bäntzinga: Benedikt během svého pontifikátu jako první jasně ukázal na hrůzy sexuálního zneužívání: „jeder Missbrauch ist ein Verbrechen“ - každé zneužití je zločin. Na svých zahraničních cestách se vícekrát setkal s oběťmi (například Malta 2010, Německo 2011), modlil se s nimi a nebránil se slzám. Georg Bäntzing není nekritický, nezastírá, že zůstávají otevřené otázky z doby, kdy Joseph Ratzinger působil jako arcibiskup v Mnichově a ve Freisingu. Zdá se, že tehdy nesebral dost odvahy, aby riskoval skandál.
Tohle je třeba vnímat v kontextu doby, kdy se o nepěkných záležitostech jen šeptalo. A právě na to pachatelé spoléhali – a právem: Joseph Ratzinger, jako mnozí jiní, to „řešil“ přesouváním provinilých kněží do jiných farností. Zdá se, že tehdy nedomyslel závažnost toho, co se děje. Nebo si to nechtěl připustit. Myslím, že si mohl ušetřit práci s osmdesátistránkovým elaborátem, kde vysvětluje své tehdejší postoje. Stačila by jedna věta, něco v tom smyslu: "Tehdy v Mnichově jsem se děsil skandálu a chtěl jsem to ututlat za každou cenu, nedokázal jsem se k maléru postavit čelem. Nechtěl jsem pokazit obraz církve – nejen v očích veřejnosti, ale především ve svých očích. Nechtěl jsem ztratit svou jistotu." Jsem přesvědčená, že takové gesto by všichni ocenili jako projev charakteru a možná i svatosti. Škoda, že to tak nebylo!
Benedikt XVI. byl vnímán jako konzervativec. Je to pochopitelné, protože jako všichni introverti se orientoval na jistotu, dlouhodobou stabilitu a neměnnost základních hodnot. Mě osobně napadá charakteristika „konzervativní reformátor“, byl přece jednou z vůdčích osobností koncilu a mnohé změny, které v církvi proběhly, jsou jeho zásluhou. Ale především byl strážce čistoty víry, kongregaci (dnes dikasterium) pro nauku víry vedl nekompromisně, proto si vysloužil přezdívku „Panzerkardinal“. Ani jeho další přezdívky nebyly nijak lichotivé: „strážce nehybnosti“, „Boží rotvajler“. Ale nezdá se, že by to bylo vysloveně negativní hodnocení - to zcela spontánně vystihl anonymní autor sloganu, který je sice poněkud infantilní, nicméně se v něm ukrývá zrnko pravdy: Benedikte, ty jsi borec, ateismu ledoborec. Strážce čistoty víry, ovšem v žádném případě ne fanatik. Jeho zbraní nebyla slepá horlivost, nýbrž to, co se nazývá tichá síla introvertů, kterou je možné s nadsázkou přirovnat k ledoborci, tiše a vytrvale prorážejícímu cestu Petrově loďce.
Benedikt XVI. Je vnímán kontroverzně. Ale ve finále je možné konstatovat: zvládl to. A to na třikrát. Poprvé šlo o stín jeho předchůdce, dnes už svatého Jana Pavla Ii. Takové „střídání stráží“ nebylo nic snadného. Znamenalo hrozbu, že s ním bude na každém kroku srovnáván a navždy zůstane v jeho stínu. To ovšem Benedikt zvládl elegantně: zůstal sám sebou, nesnažil se svého předchůdce napodobovat, ale ani se vůči němu nějak vymezit.
Druhý nesnadný krok byl přímo průlomový: papežská abdikace, první po 600 letech. Ovšem papež Petr Celestin byl spíš „odejit“ a následně vězněn a není vyloučeno, že i zavražděn. Takže Benediktův odchod neměl precedens. (Rošády tří papežů na Kostnickém koncilu sem nepatří). Jak se ukázalo, jde o zásadní změnu. Benedikt tím posunul dosavadní pohled na instituci papežství, zbavil ho mysteriózního nimbu. Poukázal na to, že papež je především římský biskup. Ještě před 100 lety prakticky nebyli emeritní biskupové, diecézní biskup zpravidla setrvával ve svém úřadě doživotně, podobně jako tehdejší monarchové. Tím že kardinál vyjde z konkláve jako papež, ani omylem neznamená, že se stává světcem nebo andělem, který stojí nad světem. Stává se biskupem města Říma, prvním mezi všemi biskupy. Povinná rezignace diecézních biskupů je poměrně nová záležitost, ale už je všeobecně přijímaná. A tak si začínáme zvykat i na reálnou možnost papežské abdikace.
Benedikt ustál i výčitku kardinála Stanislawa Dziwisze: „Z kříže se neslézá“. Měl svůj úmysl totiž dobře podložený. Uvědomoval si ubývající síly, stoupající únavu – introvert musí ve vedoucí funkci vynaložit mnoho energie, jejíž zdroje nejsou nekonečné, cítil, že musí přijít jeho nástupce, který bude „odpočatý“ a plný elánu na takové úkoly, jako je například reforma římské kurie. A možná cítil i to, že jeho linie by církvi neprospěla. Nové generace by mohly vnímat církev jako skansen. Jan Pavel II. odcházel hrdinsky, před očima celého světa, kdežto Benedikt tiše a v ústraní. Svou rezignací si nepochybně prodloužil život o několik let. Sice nezadržitelně slábl, nemohl chodit bez pomoci, ztrácel i hlas, ale bylo mu dopřáno zachovat si jasnou mysl, pomáhat církvi modlitbou. Ve vatikánských zahradách si vytvořil „malé Bavorsko“, kousek domova, po kterém se mu nepřestalo stýskat, jak o tom svědčilo perníkové srdce s nápisem z marcipánové polevy: Dahoam ist Dadoam spisovně Daheim ist Daheim (doma je doma). S neporušenou myslí překročil práh věčnosti, zvládl i poslední výzvu a došel domů. Benedikt to prostě zvládl – a to není špatná bilance!
Autorka je lékařka
