Jazyk evangelizace a jeho teologická východiska

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Gadiel Lazcano

Na začátku úvah o jazyku evangelizace a jeho teologických východiscích zmiňme nejprve příspěvek Benedikta Mohelníka, který (v širších souvislostech) pojednává o dvou komunikačních proudech teologického uvažování, konkrétně o cestě „ze současného světa do teologického uvažování“, a dále o proudu vedoucímu „z teologie do současného světa“. Oba proudy jsou jistě cyklicky propojené, nicméně se domnívám, že konkrétně pro oblast evangelizace v tomto čase a v prostoru už představa, kdy „v teologickém přemýšlení jde o formulování celistvého porozumění stvořenému světu v jeho původu i v jeho zacílení“, ztrácí přes svou lákavost a starobylost na síle.

V této souvislosti stojí za zamyšlení Lukášovo líčení řeči apoštola Pavla na Areopagu (Sk 17,22–33). Nejprve se v něm Pavel až úporně pokouší svým posluchačům nabídnout svého druhu „celistvé porozumění stvořenému světu“, které by posluchači mohli přijmout za své („Muži athénští, pozoruji, že jste v každém ohledu velicí ctitelé božstev.”). Kázání pak pokračuje řečí o (správném) Bohu a teprve v závěru Pavel přichází se zvěstí o vzkříšení. Zatímco svět, který líčí Pavel v první části, je pro posluchače patrně nějak přijatelný, pak samotný závěr hlásající vzkříšení přijat není a Pavel z Areopagu odchází. Interpretace této pasáže se mohou lišit. Považuji za možné, že Lukáš tuto řeč na Areopagu dává do kontrastu s jinými Pavlovými řečmi ve Sk a uvádí ji jako varovný příklad, jak se zkrátka „evangelizovat“ nemá. Nemají být evangelizační řeči osobnější a konkrétnější, jak tomu v jiných případech Pavlových řečí ve Sk je? Není víra ve vzkříšení pro křesťanství natolik klíčová, že ji vlastně nemůžeme obcházet od samého začátku (ač to, že nebude přijata, hrozí samozřejmě vždy)? Není právě vzkříšení Ježíše Krista základním „teologickým přemýšlením“ pro řeč evangelizace, centrem každého křesťanského zvěstování? 

Podobenství jako základní jazyk evangelizace

Nelze snad dostatečně zdůraznit, že rozhodujícím jazykem evangelizace je podobenství. Podobenství jako melodie, píseň, obraz. Podobenství nepopisuje a nedefinuje, nenabízí pevné racionální porozumění a celistvé obrazy, ale naznačuje, zprostředkuje, odkazuje, jemně vede, navrhuje otevřít se nevyslovitelnému. Nemáme totiž k dispozici žádné hotové pravdy, logické důkazy a celistvá vysvětlení, které bychom předestřeli těm, kteří by chtěli naší řeči evangelia naslouchat. 

Nemáme k dispozici pravdy o Bohu: o „Bohu samotném“ nevíme nic a neumíme o něm přímo nic říct, můžeme jen používat obrazy převzaté z křesťanské tradice formulované pojmy lidské (nikoli „božské“) zkušenosti (dobrý, mocný, atd.). Samo slovo „Bůh“ je podobenstvím, které je vyprávěno v Písmu i v našich životech víry velmi mnoha různými obrazy, podobenstvími, příběhy, legendami a mýty (počínaje třeba mýty o stvoření nebe i země).

Známe to ale i ze svých životů: díky věřenému Božímu milosrdenství jsme schopni naše dřívější zaviněná i nezaviněná selhání a všechny naše životní havárie zpětně a ahistoricky „odvyprávět“ jakoby příběhem Boží zachraňující přítomnosti v nich. Je tomu tak podobně, jako když příběh Ježíšova života a smrti evangelista Jan zpětně vypráví, jako by v něm příběh vzkříšení byl už přítomen – Janův Ježíš na kříži (v tímto způsobem vyprávěném příběhu) netrpí, to on soudí ty, kteří soudí jeho, atd.

Laskavého Boha Židů a Boha evangelia křesťanů nelze dokázat žádnou filozofií a žádnou vědou. Nelze „smířit vědu a víru“ – ledaže bychom kladli vedle sebe dva světy podobenství (protože i věda, nejen víra, je vlastně do značné míry jakoby příběhem různých podobenství).

Nemáme k dispozici a nemůžeme v evangelizaci využít ani nějakou celistvou „pravdu o člověku“. Člověk a jeho život, život každého z nás i běh dějin lidstva, zůstávají tajemstvím, na otázky „Proč a jak máme žít?“ hledáme vědomě či mimoděk odpovědi znovu a znovu. A na věci jako šoa nebo smrt malého dítěte „celistvé“ odpovědi vlastně ani nenacházíme. 

Křesťané nedrží ani pravdy o tom, co bude po smrti – nevědí o nic víc, než „nevěřící“ odkud jdeme a kam směřujeme. Nemáme k dispozici žádný návod na správný život. 

Navzdory přesvědčení některých křesťanů je také „křesťanská morálka“ iluzí – ve skutečnosti se dobrá morálka křesťanů a nekřesťanů v daném společenském kontextu příliš neliší. Dobří křesťané i nekřesťané se starají především o dobro druhých a ti, kteří jsou zaměřeni na sebe, se často neodlišují svým (ne)křesťanským odznakem. A bohužel - příkladů zneužití křesťanského praporu k věcem velmi nemorálním najdeme až příliš mnoho.

Snad ani není třeba zmiňovat jiné falešné jazyky, které také při křesťanské evangelizaci zní: jazyk touhy po seberealizaci a touhy po moci samotných evangelizátorů, jazyk nabídky konformity (když přijmeš, co já hlásám, najdeš životní jistoty), jazyk úspěchu (když uvěříš, budeš se mít dobře), jazyk bílé magie a ochrany před strachem ze smrti (pokud budeš poctivě praktikovat křesťanské rituály, bude tě to ochraňovat před zlem v životě a po smrti přijdeš do nebe) a jiné podobné.

Použití pojmu „pravda“ snad smysl má, pokud nezapomeneme často dodávat, že zde máme na mysli „pravdu víry“ formulovanou právě obrazy a podobenstvími, nikoli pravdu zformulovanou do nějakého celostného systému pojednávajícímu o Bohu, světě, člověku.

Poznamenejme na tomto místě ještě jaksi pro pořádek, že pokud hovoříme o podobenstvích formulovaných slovy, pak nelze dostatečně zdůraznit řeč činů – naše skutky lásky a milosrdenství evangelizují společně s našimi slovy a předcházejí je. Jak mnoho lidí uvěřilo skrze to, že viděli, jak nějaký „věřící“ jedná vůči druhým nebo vůči němu samotnému dobře.

Přijmeme-li tedy řeč v podobenstvích jako základní řeč evangelizace, vyzvedněme nyní dvě podobenství, na která se při evangelizaci můžeme spoléhat především:

• Podobenství o (novém) životě v Kristově vzkříšení

• Podobenství o důvěře a naději ve Vzkříšeného jako zachraňující cesty životem

Vzkříšení jako podobenství o životě navzdory smrti

V úvodu zmíněná řeč Pavla na Areopagu chce možná říci, že podobenství o Ježíšově vzkříšení má být prvním slovem našeho jazyka křesťanství, nikoli slovem posledním. Pokud je tomu tak, je to ovšem třeba vysvětlit a přiblížit, protože se vzkříšením máme potíže i my křesťané samotní. Jednak si vzkříšení jen těžko představujeme jinak než skrze lidské zkušenosti - jako resuscitaci (návrat do života, jaký známe), jako úzce chápané „těla vzkříšení“. Dále ho až příliš automaticky vnímáme jako událost historie: Ježíš se narodil, žil, zemřel a vstal z mrtvých – toto vše jsou pro nás jakoby rovnocenné záležitosti. Ale tak tomu není: To, že se Ježíš narodil, žil a zemřel, dnes soudní lidé berou jako historický fakt. Ve vzkříšení se ale věří, to je tajemství. A slovo „vzkříšení“ je právě podobenství, metafora, obraz, je to „paradigma naděje“ (J. Dunn), píseň radosti našeho srdce. Tím, že říkám „věřím ve vzkříšení“, vyjadřuji obrazně svou naději v „nový“ život, do kterého už je (a ještě v plnosti bude) vtažen život tento, včetně smrti, kterou tento život končí. Bude tam jistě vtaženo i to, co v historii lidstva a v mém životě zemřelo beznadějně a definitivně. Zpívám svou píseň radostného očekávání, že smrt i se všemi jejími poslíčky do přítomnosti nemá poslední slovo, že poslední slovo nemá žádné nesmyslné zlo, které jsem učinil já nebo vpadlo do mého života a které smrt symbolizuje a podtrhuje. Vše bude nakonec jistě překonáno silou nového života, silou vzkříšení.

Všichni tedy zemřeme, smrt je koncem naší životní energie, tvořivosti, všeho toho, kým nyní v životě jsme a o co usilujeme. Samozřejmě jsme rádi, že tragika smrti je v dnešní kultuře zmírňovaná nejen láskou druhých lidí, ale třeba i rámcem moderního státu, lékařskou a sociální péčí nebo (v tomto čase a prostoru) dlouhodobým mírem a dostatkem. Tragiku smrti odvrací i to, co po nás zůstane – děti, které budou žít své životy, dílo, které jsme vytvořili, to, co jsme vložili do jiných lidí, atd. Současně je ale smrt se svými dramaty neodvratná a až příliš často ji vytěsňujeme pod heslem života, který musíme a chceme žít tady a teď , a na smrt přitom nemyslet. Ať se v naší evangelizační řeči takové vytěsnění neděje, ač to může být posluchačům i nám samotným nepohodlné.

Snad jsme již zdůraznili dostatečně: vzkříšení nemůžeme dokázat, není nějakou objektivní pravdou. Je tím, v co naši posluchači – bude-li jim to dáno Duchem – uvěří za našimi slovy a činy, za naší vlastní vírou a nadějí, za naším svědectvím ve vzkříšení jako žitou naději nás samotných. Budeme-li schopni našim posluchačům zazpívat píseň o životě skrze Kristův život, smrt a vzkříšení, pak budou moci přijmout i to, že se vzkříšení nerealizuje v našich životech tady a teď v plnosti. Ale ve vzkříšení budeme moci společně věřit a doufat jako v konečnou záchranu, vysvobození ze všeho zla. Tím docházíme k podobenství druhému, ke „královské cestě křesťanství“, kterým je cesta vztahové důvěry a naděje.

Osobní vztah ke Vzkříšenému jako podobenství o záchraně

Pokud je vzkříšení a nový život středem jazyka evangelizace, pak vztahová důvěra a naděje (osobní, vydávající se vztah ke Vzkříšenému) jsou hlavní cestou, na kterou mají být ti, ke kterým hovoříme, pozvaní.

Naše řeč má ukázat, že vlastně v samotné osobní důvěře a naději vidíme smysl lidského života. Všichni lidé smysl života hledají - my nenabízíme nic jiného, než se znovu a znovu učit důvěřovat Vzkříšenému a doufat v něj. Partnera našeho vztahu nevidíme, není nějakou objektivní pravdou našeho vztahu, kterou bychom mohli druhému ukázat a dokázat. Chceme-li partnera naší důvěry dokonce oslovit, máme znovu k dispozici jen tradiční podobenství a obrazy – „Vzkříšený“, „Bůh“, „Pán“ atd. Jak mnoho bylo napsáno o „obrazech Boha“ – každý máme trochu jiný obraz, trochu jiné melodie našeho zpěvu podobenství o Bohu. Podobenství křesťanské tradice (obrazy jako „Bůh Ti nabízí osvobození z veškerého zla“, „Bůh Tě zná jménem“, „Bůh je na Tvé straně“) znamenají pro každého něco trochu jiného.

Jako základní křesťanskou spiritualitu tedy nemáme k dispozici pro nás samotné ani pro ty, kterým poselství křesťanství zvěstujeme, nic jiného než podobenství o své naději na záchranu skrze důvěru Živému, kterého nevidíme, ale ke komu se řečí obrazů a podobenství s důvěrou obracíme.

Závěr

Kéž se tedy nestydíme, že nemáme při naší řeči o křesťanství v jádru vlastně k dispozici nic jiného než podobenství o cestě důvěry a naděje v živého, vzkříšeného Ježíše Krista. Vyhněme se nejen mocenským manipulacím, ale i všem náznakům, že vlastně rozumíme světu a člověku lépe než ti druzí. Zda evangelizační řeč v podobenstvích naděje na záchranu zapadne v našich posluchačích do úrodné půdy a oni vydají nová semena, to nevíme. Ale to vlastně podle podobenství o rozsévači ani není naší věcí.

Mgr. Ing. Martin Šály, Th.D. vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.