Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Krátce po vydání dokumentu Fiducia supplicans se na hlavu papeže Františka a kardinála Víctora Manuela Fernándeze, prefekta římského Dikasteria pro nauku víry, snesla kritika z různých stran. Kam bychom přišli, zaznívá nejen z tradicionalistického a krajního katolického prostředí, kdyby si pro Boží požehnání chodili ke knězi rozvedení a znovu sezdaní katolíci, nebo dokonce homosexuálové, kteří svoji vzájemnou lásku, úctu a respekt korunují vztahem a společným životem. Dost bylo v naší církvi Ein Kessel Buntes!
Četl jsem různé námitky proti Fiducia supplicans, které se v globálním církevním a teologickém prostředí objevily, a ani jedna mě nepřesvědčila, že by oponenti měli pravdu a jejich obavy byly oprávněné. Spíš naopak mě překvapila míra mechanického pojetí víry a vztahů mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem. Navíc mě tak jako již mnohokrát zarazil jazyk a styl, jímž se hovoří o lidech, kteří se tak jako my, všichni hříšníci, utíkají k Bohu o požehnání, a to ne pro požehnání svých poklesků a pádů, ale pro sílu a odvahu, aby takových pádů bylo v budoucnosti méně a aby tolik nebolely. Je rozhodně třeba, aby i takové formy nesouhlasu a odporu, které se objevují v článku profesora Pospíšila, měly v církevním prostředí možnost zaznít, bez ohledu na to, jestli je tlumočí laik venkovské farnosti nebo univerzitní pedagog.
Asi před týdnem jsem byl na jednom redakčním setkání upozorněn, že římskokatolický kněz a teolog, profesor Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Ctirad V. Pospíšil, napsal pro časopis Reflex glosu, v níž patrně s určitou mírou nadsázky a ironie vyjadřuje svoje rozhořčení nad dokumentem Dikasteria, který je pro nás, římskokatolické křesťany, dokumentem závazným. Přiznám se, že jsem novinové články, glosy a komentáře pana profesora Pospíšila dosud neznal. Tak jako mnozí moji kolegové a kolegyně jsem četl jeho česky psané teologické práce, v nichž zúročil a dokonale vytěžil italskou teologickou literaturu 90. let 20. století a nultých let století 21. Jeho knihy se staly vyhledávanými učebními pomůckami a těm, kteří nemohli konzultovat svůj zájem se zahraniční literaturou, reprezentovaly etalon toho, jak lze psát v post-komunistickém prostředí o některých důležitých teologických otázkách.
Po přečtení textu profesora Pospíšila jsem si uvědomil, že bych ho měl i vzhledem k žánru číst tak jako ikonické kázání prof. Petra Piťhy coby text inspirovaný prorockou vénou. Zatímco u prof. Piťhy jsme četli o únosech dětí homosexuály a o vybudování koncentračních táborů pro oponenty domněle nových pořádků, zájem pana profesora Pospíšila se zacílil do erotické oblasti lidského života, k nevěstincům, k vrahům a nejtěžším zločincům, k erotické výkonnosti obyvatelstva a ke speciální formě kněžské benedikce, pro níž razí pojmenování „erekční požehnání“. K němu nabízí tento výklad: „... podnikavý duchovní by si mohl v zařízení poskytujícím sexuální služby přivydělávat žehnáním velmi krátkodobým poměrům mezi klientem a poskytovatelem či poskytovatelkou takových potěšení. Za přirážku by se dalo udělit ještě takzvané „erekční“ požehnání. To vše pod heslem: „Spokojenost člověka nade vše a Bůh, jehož jménem se oháníme, ten ať nám do toho, prosím, nekecá.“ “
Zaujalo mne, s jakou myšlenkovou lehkostí redukuje pan profesor Pospíšil člověka a jeho vztahy na sex a tělo. Připomíná to některé porevoluční televizní pořady, v nichž se komik snažil dělat narážky na tu část člověka, která se nachází od pasu dolů. Jelikož tyto pořady skončily v propadlišti dějin, lze se dnes s touto freudovskou fixací setkat ponejvíce v hospodském prostředí v čase od 22 hodin hluboko za půlnoc, a bohužel také v části křesťanského světa, v němž vtipy se sexuálním podtextem patří mezi ty nejkošilatější. Nevím, co pana profesora vedlo k tomu, aby lidskou bytost, na kterou se papež prostřednictvím svého prefekta obrací, rozložil na atomy a z nich si vybral jen tu jejich sice podstatnou, ale přece jen ne klíčovou vnější část.
Čtu si v jedné takové zajímavé knize, které se říká Nový zákon, a jejíž součástí jsou i literární útvary zvané evangelia. Žasnu nad tím, jak zajímavé jsou. Nakolik jsem jako laik knize porozuměl, nikde jsem se nedozvěděl, že by Ježíš přišel na planetu Zemi jen pro pár vyvolených a že by jádro jeho vykupitelského příběhu říkalo cokoliv o tom, komu se smí žehnat a komu nikoliv, a nakolik máme poměřovat druhé a úplně cizí lidi (dříve: bratry a sestry v Kristu) podle toho, co mají od pasu dolů a co s tím, kdy a kde dělají. Připomínám si slova z páté kapitoly Matoušova evangelia, která naznačují, že Bůh se při rozdávání dobra, světla a požehnání neřídí tím, co si o tom myslí člověk: „... protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“
V jednom z předobrazů eucharistie, a tedy v SEBEDAROVÁNÍ sebe sama, v rozmnožení chlebů a ryb, nedělá Ježíš výběrové řízení na to, kdo něco dostane a kdo nedostane nic. DARUJE SE VŠEM. Bez výjimky. Zdá se mi dokonce, že ani Ježíš se tak jako pan profesor Pospíšil nevyhýbá obrazům z oblasti prostituce, která, jak víme, tu není pro rozmar prostitutek samých, ale pro hlad části mužské populace po sexuálním vyžití mimo manželství či celibátní způsob života. Nakolik jsem těmto vcelku syrovým evangelním příběhům porozuměl, mám za to, že Boží Syn zvláště lidem, kteří se v životě potácejí na okraji a bude jim dlouho trvat, než se proti vůli svého společenství vrátí zpátky, žehná snad ještě víc, než dokonalým lidem duchového života, kteří ne sebe, ale výhradně druhé zplošťují do podoby drobně oduševnělých lidských bytostí.
Tvrdému útoku čelí také předseda Italské biskupské konference Matteo Zuppi, který už před lety vytvořil v Bologni prostor, v němž by se lidé žijící na okraji z důvodu své sexuální orientace mohli cítit v církvi doma, aniž by je někdo redukoval na jenom trochu vyspělejší savce. Zuppi byl nedávno natočen, jak „prý žehná homosexuálům přímo při mši svaté“, tedy liturgicky tak, jak to Fiducia supplicans explicitně odmítá. Veřejně byl označen za lháře a odpadlíka. Jenže věc se měla úplně jinak. Zuppi dělal to, co dělá každý duchovně a duševně příčetný kněz: na konci bohoslužby požehnal všem přítomným a jejich blízkým nepřítomným na jejich cestu do nového týdne, aniž by u jednoho každého zjišťoval stupeň jejich mravní dokonalosti a to, jestli si požehnání vůbec zaslouží. Papež František v nedávném rozhovoru pro italskou televizi Nove zopakoval postoj církve, že svátosti tu nejsou jako odměna za dobré chování a že požehnání, které si katolík od kněze vyprošuje, tu není proto, aby legitimizovalo hřích, nýbrž aby bylo posilou proti hříchu. Ano, je jádrem Kristova vykupitelského příběhu, že člověk má v analogii Boží lásky odpouštět, a to i tehdy, kdy se mu to jeví jako nepředstavitelné. Znakem zlepšující se duchovní kondice katolického křesťana je, že stojí o Boží požehnání pro svoji či pro partnerskou cestu životem a že chce i skrze toto požehnání porozumět tomu, k čemu ho povolal Bůh a proč se mu v životě dějí věci, jaké se mu dějí.
Pospíšilova vize „erekčního požehnání“ a kněžského přivýdělku přímo na půdě bordelu je pramálo haškovská, jako spíš absurdní. Na druhou stranu i kněz může a má být nablízku těm, jejichž těla jsou využívána pro obveselení a ukojení mužské klientely. Myslím, že by nebylo vhodné, aby se jeho nápadu někdo v českém katolickém prostředí chytil. Mohl by se totiž v takových zařízeních setkat s těmi křesťany, kteří se na svět kolem sebe, na osoby druhého pohlaví a na lidské vztahy dívají výhradně jen optikou pornofilmů. Byl by možná překvapen, koho by u kněžek lásky potkal. Ale budiž: lidský život přece bývá osudově ovlivněn setkáními, která by člověk nečekal.
Nepřijdu patrně do typu společnosti, v níž českobudějovický profesor Ctirad V. Pospíšil tráví čas. Nikdy jsem ale neslyšel, jak píše, že lidé „opačného mínění“ jsou nálepkováni „výrazy jako: fašista, hloupý konzervativec, zpátečník, člověk bez lásky…“ Prorocký jazyk a styl, který si pro svoji glosu vybral, není ani fašistický, ani konzervativní, ani zpátečnický, ani styl člověka bez lásky. Mně se spíš jeví jako styl dezolátního, černobílého myšlení, které dokázalo zvláště v době covidové a následně konspirační rozbít mnohé dobré vztahy, společenství a přátelství. Požehnání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky a homosexuální páry, jak je nastínila Fiducia supplicans a následná vysvětlení prefekta Fernándeze a papeže Františka, nikomu z nás neublíží. Pro požehnání si budou neustále chodit lidi nejpestřejšího ražení s životnými osudy, které by vydaly na román. Půjdu si pro něj já, pan univerzitní profesor Pospíšil i čtenáři jeho glosy.
Jim ani žádným dalším váženým čtenářům Reflexu bych si nedovolil cokoliv radit. Chtěl bych je ale ubezpečit, že Dikasteriem pro nauku víry zpracovaný text o požehnání nemění nic na tradiční struktuře církve, svátostí a dalších Božích mandátů. Svět zůstane i tentokrát právě takový, jaký jsme ho v síle Božího slova pomohli vytvořit. Ve Fiducia supplicans je všechno tak, jak být má. A Bohu díky za to.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
