Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Zdá se, že se celá kauza KTF nyní stala především bojem o paragrafy – jakým způsobem se má vykládat zákon o vysokých školách? Co přesně znamená ta či ona formulace vnitřních předpisů? Pro jedince z právní praxe sledování a studium série bezprecedentních situací může znamenat nový koníček. Laici se už pochopitelně v této vysoké hře začínají ztrácet. To důležité, co se zastírá, však je, jak se někteří z nás do této hry dostali a jakou máme zkušenost s mocí a bezmocí nejen v akademickém, ale především v církevním prostředí. Poselství svobody je jádrem evangelia – zřejmě však jen do té míry, do které nezkříží politické zájmy mocných skupin. Oprávněně se proto můžeme ptát: existoval někdy prostor opravdové svobody, nebo byl jen iluzí vytvářenou blahosklonným úsměvem, pěknými frázemi a předstíranou otevřeností?
Otevřené dveře, otevřené srdce
Jak mnozí vědí, zimní semestr 2024 začal na KTF s velikými rozpaky. Změna typu smluv některých kolegů z akademických na lektorské těsně před jejich uplynutím nebyl předpoklad pro jeho klidný začátek. Podle předpisů vše bylo v pořádku, ale přesto se v nás ozýval silný hlas, že se prostě něco takového nedělá, že je třeba takový záměr s předstihem představit vedoucímu dané katedry a seznámit s ním i samotné pracovníky dříve než v momentě, kdy už není čas o ničem vyjednávat. Není to malichernost – úbytek akademických úvazků například vážně ohrozil plánovanou reakreditaci programu Dějiny evropské kultury a plnění schváleného evropského projektu. Co v takové situaci podniknout jiného, než využít možnosti jít za panem děkanem, člověkem známým pro svou mírnost a citlivost? Využít jím deklarovaných otevřených dveří? A tak ho seznámíte se situací na katedře. Prosíte ho, aby ještě své rozhodnutí uvážil. A ano, najdete otevřené srdce, pochopení, vlídný úsměv, ovšem změna nepřijde žádná. Váš hlas je spíše hlasem penitenta, který každý správný duchovní dokáže okamžitě zapomenout, jakmile vyjdete ze zpovědnice.
Vánoční perníčky na spravení pachuti nestačí
Čas plyne dál a věcem už opravdu přestáváte rozumět. Proč se pomlouvá váš projekt, kterým se děkan kasal ve volebním programu? Kde je vaše měsíční odměna, která vám byla slíbena, když souhlasíte s převzetím dalších kurzů bez navýšení úvazku? Proč jsou najednou podnikány výpady proti vašim kolegům a avizuje se krácení pracovních míst na katedře, kde vás už zbylo jen pár? Můžete se samozřejmě ptát – dveře jsou stále otevřené. A tak do nich vstoupíte a opět v prostředí připomínajícím zpovědnici formulujete své obavy. Obecné odpovědi vám nedávají moc jistoty. Tvrzení, že vše je na vedoucích kateder, ve vás nebudí důvěru, protože víte, že vedoucí kateder jsou nyní jen jména zvýrazněná na webu s pravomocemi končícími odkliknutím měsíčního výkazu pracovní doby. Snížíte se tedy nakonec k zoufalé prosbě: „Prosím, udělejte s tím něco. Takový stav není možný. Situace nás ničí nad únosnou míru psychicky i zdravotně!“ Chladná a odzbrojující odpověď běžně laskavého děkana vám téměř vyrazí dech: „Univerzita Karlova nabízí centrum psychologické podpory, kterou může každý ze zaměstnanců volně využít.“
Těžko uvěřitelná pak pro mě byla děkanova druhá tvář, kterou ve vteřině po změně role nasadil: potřesení rukou, známý vřelý úsměv a předání balíčku vánočních perníčků. Pochopila jsem, že skrze otevřené dveře mohou dovnitř projít jen vyvolení, zatímco pro ty, kdo neprojevili dostatečnou loajalitu, jsou dveře otevřené pouze směrem ven.
Měli bychom naše činy posuzovat z hlediska věčnosti
Problémy se vrší, lidé jsou zmatenější, akademický senát spolu s dalšími řídícími osobami si začíná uvědomovat, že je spíše pro okrasu a že fakulta je opravdu v rukou lidí, jejichž záměry jsou zřejmé výhradně jim a jejich úzkému kruhu. Příběh pokračuje již velmi známou zápletkou: děkan je odvolán, krátký čas fakultu řídí proděkan Prázný a nakonec se z nařízení soudu děkan opět vrací do své kanceláře se všemi svými pravomocemi. Pro mnohé na fakultě, kteří doufali v lepší zítřky, nařízení soudu a s ním spojený zákaz volit nového děkana bylo velkým zklamáním. Bylo zřejmé, že se problémy mohou začít pouze vršit.
To jsem si – snad na něčí vkus až příliš přímočaře, dovolila formulovat panu děkanovi v osobní zprávě, s upozorněním, že se vrací do vedení fakulty bez důvěry akademického senátu, který jej odvolal, i bez důvěry velké části akademické obce a nepodnikl žádné kroky k tomu, aby se tato důvěra obnovila. Z tohoto důvodu jsem ho požádala o rezignaci a vím, že jsem v té době nebyla jediná.
Odpověď na sebe nechala dlouho čekat. Místo vysvětlení a snahy o znovupostavení pobořených mostů přišel autoritativní tón: obvinění z eskalování sporů, výzva k respektu k soudnímu rozhodnutí a moralizující poučení: „Měli naše činy posuzovat z hlediska věčnosti.“ V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že pokud je člověk pouze zoufalý a prosí o pomoc, je mu nabídnut úsměv a iluze lidské blízkosti – samozřejmě bez věcné reakce, jelikož karty moci jsou už rozdané a rozhodnutí dávno učiněná. Pokud se však odvážíte oponovat a tuto moc zpochybňovat, je třeba jasně ukázat, kdo je tady pán a jak se jedná s těmi, kdo si dovolí v církvi velmi vzácný luxus: nastavit hranici a říci ne.
Jsme odhodlaní - a je nás většina
Nespravedlnosti se vrší a spolu s nimi nové otázky. Nastává další známé pokračování děje. Děkan vypisuje sérii výběrových řízeních těsně před volbami do akademického senátu KTF UK. Zjišťujete postupně, že stejný pocit jako vy má stále více a více lidí, až vše dospěje do bodu, kdy spolu s nadpoloviční většinou zaměstnanců podepíšete prohlášení, v němž je převládající pocit všech zcela explicitně vyjádřený: „My sami či naši kolegové jsme byli zatlačeni do pozice slabších a manipulovaných. Přesto se nechceme smířit s tím, že tento stav je nevyhnutelný.“
Změní se něco? Ptáte se. Uslyší nás někdo? Začne se vedení zajímat o náš pohled a bude pro něj nadpoloviční hlas dosti silný na to, aby nám začali naslouchat? Odpověď přišla ve středu v pravdě symbolickém čase – před vstupem do velikonočního tridua. Z dlouhého textu, který zpochybňuje motivaci zaměstnanců a jasně ukazuje, že jakákoliv kritika a opozice z vás činí nepřátele fakulty, obzvlášť silně svítí závěrečná věta: „Jsme odhodlaní a je nás většina“. Prosíte? Nejste vyslyšeni. Nastavíte hranici? Autorita se jasně upevní. Je vás více? Dojde na vyhrožování silou – je to už revoluce, a ta se musí stůj co stůj potlačit.
Musím vyjádřit svůj údiv nad tím, že píšete na všechny strany
Bezmoc se stupňuje. Zoufalá situace volá po zoufalých řešeních. Fakulta je v hluboké krizi a tuto krizi není schopna sama vyřešit. Existuje vůbec někdo, k němuž lze zavolat o pomoc, bude někdo opravdu naslouchat? Snad i laik v takové situaci může oslovit biskupy. Snad je bude zajímat, čím nadpoloviční většina zaměstnanců prochází, a ti, co jsou v pozici slabých, najdou zastání. Popíšete tedy vybraným biskupům bezmoc svoji i svých kolegů:
„Akademický senát je fakticky zbaven jakékoli možnosti ovlivňovat směřování fakulty. Výzva paní rektorky UK k uměřenosti zůstává nevyslyšena. Nedávné veřejné Prohlášení zaměstnanců podepsané 35 akademiky a THP pracovníky fakulty bylo odmítnuto způsobem, který situaci dále vyhrocuje. Mnozí z nás se proto nacházejí v situaci, kdy jsme přitlačeni ke zdi a nevíme, co si počít.“
Rozpačité odpovědi nejvyšších církevních představitelů a deklarovaná neschopnost cokoliv udělat vás zaskočí. O mnoho silnější dojem však ve vás však vyvolá pokus samotného Velkého kancléře vykázat vás opět do patřičných mezí: „Aniž bych posuzoval kroky současného vedení, které kritizujete pro nekomunikaci, musím vyjádřit svůj údiv nad tím, že píšete na všechny strany a nesednete si s vedením ke společnému stolu.“ Můj hlas je okamžitě přiřazen k organizovanému opozičnímu hnutí; jako oběť svévolného jednání si mám s agresorem, pro jehož postup je typické naprosté ignorování a umlčování, sednout ke společnému stolu. Jádro věci – tj. kroky současného vedení – je opět odsunuto stranou. Efekt odpovědi by se dal parafrázovat takto: Jistě, víme, že vám někdo drží hlavu pod vodou. Hlavně okolo moc necákejte.
A tak se pomalu z člověka, který měl na začátku otázky a podle svého svědomí odmítl, aby on a jeho kolegové byli předmětem nekontrolovatelného řízení a machinací, stává rozvratný živel a revolucionář. Proti zneužívání moci není v církvi ve zvyku klást odpor: moci se buď podvol, nebo k nám nepatříš. Takový výklad jádra křesťanské víry nás na fakultě dříve neučili – museli nám ho vysvětlit vyučující etiky, nejvyšší církevní hodnostáři a ti, kterým prý záleží na správném vzdělávání budoucích kněží.
Z akademiků amatérští právníci?
O dalších okolnostech příběhu se můžete dočíst v mnohých dalších článcích. Smyslem mého textu je nabídnout jen pár kamínků do mozaiky, do níž postupně nepřestávají přibývat další. Chovejte se přece jako dospělí, ti si musí umět poradit sami – zazní k nám v odpovědi od apoštolského nuncia. Hlavně být tiše a nedělat problémy, když se u stolu hraje vysoká hra. To je postoj k trpícím a utlačovaným, který je diplomaticky komunikován přímo v zastoupení Vatikánu. A co se všechno děje mezi tím? Důmyslná právní bitva, v níž jsou vystudovaní teologové, literáti a kusthistorici bez silných kontaktů a finančních prostředků v pozici Davida stojícího s prakem proti hrozivému Goliášovi. Přesunutí dění na toto pole je velkým taktickým manévrem. Dokument pro odvolání děkana je jen bezcenným cárem papíru, u něhož záleží pouze na tom, do jaké míry byl prezentován procesně správně.
Mocní jsou opravdu mocní a co si počít, když hrstka očividně postradatelných akademiků se dostane s nimi do křížku? Goliáš stále roste a vy zjišťujete, že principy evangelia a demokracie na vyšších místech platí pouze tehdy, když je třeba zformulovat pár líbivých frází pro podrobený lid. Ten ať si dělá, co chce, hlavně ať se neplete do způsobů, jakými mu chceme vládnout. Goliáš od biblických časů nezahálel – má obrněný pancíř a kanón, který může nabít municí osvědčenou i tou nejnovější – zbožnými frázemi, hrozbou odebráním kanonických misí a ostrými paragrafy, na jejichž interpretaci má monopol. Pomocí promyšlených machinací ničí celé obory, katedry i jednotlivé lidi. Pod pseudonymem publikuje dehonestující, lživé články a z falešných profilů se důsledně stará o veřejné mínění v diskusních fórech. A to vše s požehnáním autorit vedoucích svatou válku proti vlastním věřícím, kteří si dovolili zavolat o pomoc. Jaká je pak šance pro Davida unaveného z nekonečného čtení číslovaných odstavců?
Autorka působí jako odborná asistentka na Katedře církevních dějin a literární historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, kde zároveň zastává funkci místopředsedkyně Akademického senátu.
