Články – Jiří Baroš:
Praktická víra
Subsidiarita: alternativa pro dnešní politiku
Jiří Baroš / 27. 3. 2012Lidé
Viděl jsem kněze, jak mu tekly slzy
Jiří Baroš / 15. 11. 2010Praktická víra
Inkarnace křesťanství
Jiří Baroš / 11. 5. 2010
Křesťanství je náboženství inkarnace, a proto musí být vtěleno do osobních příběhů lidí i do jejich sociálních praktik. Víra nemůže být odpojena od života, ale je třeba pochopit, že je klíčem k daleko hlubší lidské zkušenosti, která umožňuje jít člověku až do hloubky vlastního lidství. K inkarnaci křesťanství ovšem dochází v určitém prostoru a času, což může přinášet mnohé překážky. Je třeba odpovídat na výzvy doby, a proto bych se na některé z nich rád v krátkosti podíval. Inspirací mi bude především debata, kterou na Meetingu Rimini v roce 2008 vedly dvě velké hvězdy současné teologie: španělský teolog Javier Prades a anglikánský teolog John Milbank.
Článek k zamyšlení
O vděčnosti (v) církvi
Jiří Baroš / 3. 2. 2010Článek k zamyšlení
O vděčnosti (v) církvi
Jiří Baroš / 3. 2. 2010Přejít na stránku:

V reakci na náboženské války 17. století koncipoval anglický filosof Thomas Hobbes představu Leviathana, pozemského boha – státu, jenž by jako odpověď na nejistoty a strachy oné doby garantoval svobodu jednotlivce a mír. Toto řešení problému společenského řádu se ovšem dnes ocitlo v krizi. V posthobbesovské společnosti se proto objevuje volání po životaschopných alternativách. Jednou z těch nejpropracovanějších je subsidiarita, a proto bych ji alespoň krátce na základě výsledků práce italské Nadace pro subsidiaritu představil.
Společenství církve, pozemský obraz lásky panující v Nejsvětější Trojici, by mělo představovat nejkrásnější realitu na této zemi. Navštívíme-li mnohé (ne-li většinu) našich českých kostelů a různých církevních společenství, je realita ideálu velice vzdálená. Církev nám spíše může připadat jako místo, kde se o lásce hodně mluví, ale daleko méně se už láska žije. Slova hlásaná pastýři se neprotínají s reálnou praxí jejich oveček, které si velice často od svých pastýřů udržují „zdravý odstup“, aby mohly určovat svůj život „svobodně“ podle svých plánů a přání.