Výraznou kapitolu v dějinách vývoje vztahu církve a státu představuje pontifikát papeže Pia IX. Na jeho samotném počátku je nový papež vzýván jako naděje katolických liberálů, a dokonce jako možný sjednotitel a vůdce roztříštěné Itálie.

Katolická církev pod vedením římského centra, místních biskupů a pod bdělým do­hledem státních orgánů po desetiletí plnila roli vychovatele společnosti k poslušnosti a oddanosti panovníku a roli konzervátora společenských poměrů.

Zásadním zlomem v dosavadním vývoji vztahů mezi církví a státem v západní tra­dici byla Francouzská revoluce a události, které ji provázely. Zpočátku vývoj nena­svědčoval hluboké roztržce, právě katolické duchovenstvo stálo u vzniku samotné revoluce, chápané jako snaha reformovat francouzskou společnost.

Poměr církve jako nositelky náboženského života ke státu a státnímu zřízení má v západní tradici zvláštní charakter. Roli garanta a moderátora náboženského života nárokovali zároveň panovník jako hlava státu a rovněž církevní představitelé. Jejich soutěžení dávalo evropským dějinám část jejich vnitřní dynamiky a další osu vývo­je.