Nizozemský církevní historik přináší překvapivé souvislosti mezi Husem a luterány v jeho vlasti. Nejen Martin Luther, ale i nizozemští luteráni mají s Husem leccos společného.

Když se mluví o strategii kanonizací a blahořečení, obvykle se nám vybaví papež Jan Pavel II., který za svůj pontifikát kanonizoval více mužů a žen než všichni papežové před ním. Jednalo se o součást vědomé pastorační strategie, která nechtěla vyhradit téma svatosti pro elitu, ale využít ho jako orientační prostředek pro křesťany všech vrstev a profesí. Jan Pavel II. však nebyl prvním papežem 20. století, který využil kanonizace jako součást strategie mobilizace věřících. Před ním používal tento prostředek v době totalitních ideologií zejména Pius XII.

Druhý vatikánský koncil měl velký program. Druhý vatikánský koncil nelze vykládat v minimálním smyslu. Druhý vatikánský koncil potřebuje další implementaci zejména ve svém největším výdobytku, v novém vymezení způsobu, jakým církev funguje, podniká.

Přesně před 80 lety byla protektorátními úřady nařízena tzv. rekvizice zvonů. Nejvíce postižena válečným zabavováním byla samozřejmě římskokatolická církev, které patřil v českých zemích suverénně nejvyšší počet zvonů, řádově jde o tisíce kusů. Rekvizice se ale samozřejmě dotkla i církví (a institucí) dalších. Oproti obecnému povědomí však nebyly zabavovány pouze zvony, ale například také varhany, někdy dokonce i části budov (např. měděné střechy).

Když se v českém prostředí řekne jezuita, velká část společnosti si jistě vybaví na prvním místě Koniáše, následovaného papežem Františkem a možná Ignácem z Loyoly. V Brně ale tím prvním jménem bude s velkou pravděpodobností Martin Středa, jedna z nejpozoruhodnějších osobností třicetileté války na českém území.