Osobnost v neděli blahořečeného papeže Jana Pavla I. vyvolává dodnes mnohé otázky. V uzavřenosti církve, jejíž část si dosud ráda pěstuje až jakýsi mystický nádech sektářské výjimečnosti, se o Albinu Lucianim mluví daleko víc v souvislosti s jeho krátkým pontifikátem a „záhadnou“ smrtí, než aby se reflektovalo jeho dílo.

Celý život se učím kázat. Vlastně ani nevím, jak moc jsem se to naučil, protože jen výjimečně dostanu nějakou zpětnou vazbu. O prázdninách si ale užívám kázání z opačné strany. Při cestování, doma i v zahraničí, se většinou účastním bohoslužeb jako „obyčejný věřící“. A to se pak dozvídám věci!

Dávno předtím, než se papež František rozhodl, že bude ve svých pravidelných katechezích reflektovat fenomén stáří, hovořil o něm v řadě svých promluv, výzev a rozhovorů.

Životně důležitým prvkem církevního života je, aby člověk co nejméně bránil Bohu být přítomen uprostřed jakéhokoliv společenství. Nic neumí postavit Bohu vysoké bariéry jako člověk, který se rozhodl – často na pozadí vzletných slov –, že lidé potřebují pouze lidskou moudrost a kázání a katecheze a nekonečné salvy umravňování.

Na YouTube Marka Drábka bylo nedávno zveřejněno svědectví ženy, kterou sexuálně zneužíval katolický kněz. Ten po ní zároveň chtěl, aby se u něj z toho hříchu zpovídala.  Žena tím velmi trpěla, a tak hledala pomoc u jiných kněží. Opakovaně se stalo, že jí kněz buď nevěřil, nebo jí říkal, že za to musí Pána odprosit, nebo po ní chtěl, ať se tomu sama vzepře.