Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.

„Šanghaj zachránila naše životy,“ vzpomíná Judy Kolbová na své mládí židovské uprchlice z Evropy v tomto čínském přístavu 70 let po konci druhé světové války. Stejně jako ji a její rodinu, přijalo toto kosmopolitní východočínské město ve 30. a 40. letech 20. století více než 20 000 Židů, kteří prchali před postupujícím antisemitismem na starém kontinentu. Do největšího přístavu Číny se chtěla tehdy před nacisty vystěhovat i rodina českého spisovatele Arnošta Lustiga, což se ovšem nepodařilo.

Pobělohorská rekatolizace byla do značné míry úspěšná. Někteří Češi a Moravané se skutečně brzy stali dobrými katolíky, jiní především fanatickými nepřáteli každé jiné víry, další jen lhostejnými a povrchními katolíky a ještě jiní zůstali vzdor katolickému křestnímu listu přesvědčení „nekatolíci“. Kolik bylo těch či oněch, toho se nedopracujeme. Porozumět oné době předpokládá podrobné znalosti nejen úředně zaznamenaných událostí, nýbrž i smýšlení lidí té doby.

Bývalý papež Jan Pavel II. nazval druhý vatikánský koncil "kompasem věřících ve třetím tisíciletí". Podle odborníků znamenal nejvýraznější církevní reformu od konstantinovského obratu, kterým začal proces přerodu křesťanství ve státní náboženství, a reformace.

Během druhé světové války, která skončila v Evropě před 70 lety, 8. května, bylo zavražděno šest milionů osob bez rozdílu věku a pohlaví jen z jediného důvodu: byli Židé. Zavražděny byly dvě třetiny evropské židovské populace.